Perličky – kapitola úvodní

ze života členů Aeroklubu Jičín, jak je po generace příští vtipně zaznamenal jeho člen, vážený pan Milan Finke

V červenci 2022 uplynul právě rok, kdy nás opustil náš kamarád a dlouholetý člen Aeroklubu Jičín, pan Milan Finke. Aby to vzpomínání nebylo smuté zase až tak moc, pak zde publikujeme jeho veselé povídky. Bude to na pokračování, aby jste se měli na co těšit…

Předmluva k druhému rozšířenému vydání

Některé z četných ohlasů na předchozí vydání knihy, kterou právě otvíráte, se dotýkají slovesného stylu textů. Charakter námitek svědčí nade vší pochyb­nost, že je předkládají čtenáři, dychtící po veselých příbězích nejen z natáčení. A zároveň čtenáři, kteří přehlédli původní znění podtitulu knihy, kterým je Přínos jičínských aviatiků evropské a světové vědě, technice, umění a spor­tu! Tento podtitul je deklarací údělu následných kapitol, kterým je autentický protokol jevů, příběhů a událostí, osob a jejich obsazení, situací mezilidských, politických, sportovních, společenských i povětrnostních ve sledované komunitě a lokalitě. Jevů, které se prokazatelně staly, nebo prokazatelně mohly stát! Rozmyslný čtenář jistě uzná, že takový námět nelze obsáhnout pouze jednoduchý­mi prostředky pro zvýšení sledovanosti! Již jen slovní inventář následných textů představuje značný díl celkové kapacity Úplného slovníku jazyka českého vč. aktuálních doplňků, nevyjímaje výrazy literárně mimořádné (až na pár vý­jimek, ježto tak hluboko jsme ani tenkrát ve Vokšicích neklesli). Avšak nejen slova, ala i věty a posléze celé formulace vyžadují neobyčejnou péči při výbě­ru optimálních alternativ k vyjádření začasté nevídaných a tudíž dosud nepo­psaných úkazů! A na ty slovní zásoba literatury pro volné chvíle holt nesta­čí! Autor se ovšem netají tím, že ve snaze racionalizovat tuto nezáviděníhod­nou práci, utíká se občas k výrokům a formulacím již známým, vyzkoušeným a osvědčeným. Tento postup bývá v literatuře označován jako plagiátorství a zau­jatě považován za úkaz neblahý a odsouzeníhodný. Proč ale ihned tasit takové jedy? Vždyť v ostatních technologiích vědeckých a technických je takovýto tvo­řivý přístup měřítkem kýžených schopností badatelů a vynálezců orientovat se ve světově aktuálním stavu své profese a osobním přínosem tak dál povyšovat tento status nad jeho vrcholy do dalších pater pokroku…

Při studiu následujících kapitol Vám přeji hodně pozitivních prožitků a v jejich závěrech dobrou noc!

Autor.

Obsah

Kapitola úvodní, aneb setkání s Geniem

Jsem zase v Jičíně. Město pohádek se právě chystá ke splnění svého každoročního údělu, kdy do svých ulic, náměstí i stavení zve protagonisty rozprávek ze všech končin světa i vesmíru. Schází se tu neuvěřitelná společnost bytostí, které se jindy ve svých příbězích i epochách nikdy nemohly potkat. Dochází k nejabsurdnějším situacím, kterým se nediví pouze jediná skupina obyvatelstva, totiž právě ta, které je celá ta kam­paň určena: děti. Já však, svým postavením v čase patřící spíše do rubri­ky ostatní, přecházím toto hemžení téměř nevšímavě. Předem jsem totiž zau­jal pevný plán: projít se dnes bezmála po padesáti letech tou starou cestou z města na letiště do Vokšic.

Uposlechnu ještě naléhavou výzvu a očistím prach z obuvi své na obří rohožce před Valdickou bránou, potom však Valdštejnovým náměstím ustupu­ji před tím mumrajem Chelčického ulicí přes Ryneček do Ruské ulice, abych ulicí Raisovou odbočil doprava a vlastně brzy již ven z města. Kdysi se zde otevíral pohled na rovinu pod Velíšem, jejíž součástí je letiště, dnes si musím počkat, než projdu podjezdem pod novou objízdnou komunikací. Ze zatáčky pod hvězdárnou, dřívější prachárnou, už lze tušit přímou výpadov­ku do Vokšic, která kdysi tvořila jihovýchodní hranici letiště. Dnešní asfaltovaná zatáčka byla tenkrát jen odbočkou do Březiny, tehdejší přímá hlavní silnice dnes pokračuje jen blátivou polní cestou podél kolonie zahrádek, aby definitivně skončila na hranici dnešní letištní plochy; vyšlapané pokračování v travnaté ploše je již zakázanou cestou, jak deklaruje výstražná tabulka.

A právě tady jsem jej poprvé spatřil! Od toho okamžiku, až do chvíle, kdy píši tyto řádky, marně vymýšlím, jak popsat ten výjev! Mezi mnoha nápady samozřejmě nechybělo ono klasické Erbenovo

– malá, hnědá, tváři divé pod plachetkou osoba…

Tomu všemu vsak odporovalo něco úžasně pozitivního, co vyzařovalo z toho úkazu, který opravdu připomínal živou bytost! A pak se ozval hlas, vůbec ne – vichřice podoba – ale mírný, měkký baryton se zřetelným krkonošským akcentem, když řekl: Tak pojď dál, hochu, dnes na tebe tady čekám! – Ono mě to – on mě zná!?

Jako z dálky se slyším jak říkám: Ale já vás vůbec neznám!

Obřadně, s rozmachem se až k zemi uklonil: Genius Locí jméno mé! – a pokračoval civilně: – Dělám tady ducha tohohle místa už pěknejch pár pátků! Kolikrát už jsem z toho byl votrávenej, to víš, ty geologický epo­chy, neumíš si představit jak se to vleče, to vrásnění, potom usazování, než se něco kalýho začne dít; mezi námi: většinou jsem to prospal! A mně se člouječe nějak zalíbilo to lítání ve vzduchu: první to zkoušely ty podlouh­lý prasata, když jim narostly lítací blány, pterodaktylus tomu myslím ří­káte. A potom spousta všelijakejch kobylek a ptáků, pak už i lidi to zkou­šeli v balónech, ale ti dopadli málem jako neandrtálci, a pak už konečně Rajtové, Blériot a Kašpar s Čihákem, ale to už jsem z Prachova sledoval to hemžení pod vokšickým zámkem…

A už mi to zvostalo, a tak taky dobře vím, jak tahle posedlost i člouje­ka poznamená, že i když toho ke stáru už moc nenalítáte, tak se tu dál slejzáte – všiml si, že chci něco namítnout – dobře, dobře, ale že byste se zrovna slítávali, to se taky nedá říct, ještě tak ten doktůrek z Rajchu, pak ten, jak se to čte, píše se to Development: – Pour! – no a samozřejmě ten váš prezident, pamatuju, byl tady i na tryskáči, málem zahučel do kuku­řice, už asi taky houno vidí… No a vy tam vysedáváte jako štamgasti, mlu­víte řeči o starých časech, a to neumíte nic jinýho? Je vás tam docentů, vynálezců a inženýrů jak nás… jak se to řekne: hodně, a na nic jinýho jste nepřišli? To přece už dávno vymyslel ten Bertík Ajnštajnů, bude to už brzy sto let, že i ten prevít čas se dá všelijak vohejbat, zakrucovat a popohánět a vracet, na tom není nic diunýho! Pro ty, co uměj aspoň trochu lítat to není žádna potíž, podívej, co jsem ti tu dneska přistavil!

Jako kouzelník rozpažil ruce se širokými rukávy a s významným pohle­dem ustoupil stranou: za ním stál, ležérně opřen křídlem o zem – je to letadlo? není? – kabinu to má… Tak nekoukej a sedej! – pobízí mě ten nadpozemšťan. – Když vám přivezli prvního Pionýra, taky jste koukali jako dědeček na voračku, a jak se vám to pak lítalo! – Kokpit skutečně při­pomíná staré slavné časy, všechno je nějak povědomé, nastupuji, v duchu provázen hlasem zvěčnělého Václava Lukáše „jako jeptiška do muničního skladiště“, zvenku ještě slyším nabádavé – a nezapomeň, že ta mašina má teď úplně jiný letový vlastnosti! – a kdybys něco potřeboval, piš! adresu znáš? Geniloci – zavináč – porák – tečka – cz! – Zaklapl kabinu a odchází rozevlátým krokem, ještě, aniž se ohlédne,

zamává rukou nad hlavou – a mne teprve teď napadne, koho mi ten tvor celou tu dobu připomíná: samozřejmě, celý Vláďa Matějků!

V přívětivém prostoru se mi vybaví pradávná modlitbička: kabina, kurty, klapky, trim, přístroje – zvenku zní hlas do telefonu – Pionýr sólo – bočary – mává! – známé trhnutí – a už to jede! Ale jo – ho – hóóo! – jenže dozadu! – No bodejť: vždyť letíme zpátky, proti času!

A pak už shlížím z výšky na tolik známou krajinu, jejíž duch nás stale okouzluje a s postupujícím věkem víc a víc pobízí k návratům. Na palubní desce mezi známými přístroji objevuji jeden nový, čtyřmístný displej, na kterém první dvojčíslí, dvacítku, už vystřídala devatenáctka; poslední cifra vydrží na místě sotva 5-6 sekund, než ji vystřídá další, nižší.

Zatím pod námi se vzletová a přistávací dráha otáčí proti smyslu hodi­nových ručiček jako paluba obří letadlové lodi třídy „František Michálek“, manévr se zastaví, když její prodloužená podélná osa protne agrostrojský komín; ten se zatím ztrácí jako obrovský hřebík, zatloukaný neviditelným kladivem do země. Všechno je obráceně: kouř, rozptýlený nad chalupami, se zhušťuje do praménků, které mizí v komínech, s ustupující kolektivizací přibývá mezí a i ten horní z dvojice na jedné z nich vykonává ty pohyby obráceně: místo nahoru – dolů, místo dolů – nahoru…

Nad čupřinou stromů Čeřovky opět vyčnívá

VYSTAVENÁ OCHOTOU SPANILÝCH DÁRCŮ MILOHLÍDKA, 1843,
V ÚLEVU NUZNOŽIVÝCH, K ROZKOŠI KRASOLIBÉ

– a bělostný státník, vytesaný z ostroměřského pískovce nad Okresním národním výborem, znovu zve milence do vlídného stínu čtyřstupu staletých lip. Poslechne jej i budoucí starosta města inženýr Ivan Matějka (ODS) a v objetí šeptá své milé Božence:

Až všechno nepřátelství pomine,
pak naše v slunci narozené děti vám budou žehnat…

…jémine: ona vzdychá – můj básníku! – zatímco její básník čte přes ra­meno ty verše, napsané obrovskými písmeny na fasádě protějšího činžáku. Výšková budova hotelu Start se stává „menší a menší, až je nejmenší na celém světě“, a Valdická brána je opět dominantou města.

Ale to už se z letištní plochy vymrští lano, jeho fousy se neomylně zaklesnou do bočních závěsů stroje a naviják Stratílek, řízený zkušenou rukou mladičkého kandidáta inženýrství Honzy Ďoubala nás věcně a nekompro­misně stahuje z výšin fantazie zpět na pevnou zem. Aerodynamický svist je vystřídán drnčením podvozku na travnaté ploše, pak i to utichne a my stojíme před hangárem, u jehož východní stěny je namísto dvoupatrové budovy opět přilepena přízemní dílnička. Na jejím štítu visí velká dřevě­ná tabule s nápisem

JOSEF KAZDA, podnik na sračku,

a to je neklamný důkaz, že náročný experiment se zdařil: přistáli jsme na jičínském letišti ve Vokšicích na konci první poloviny dvacátého století!

Následující kapitola