Vzpomínka I
Dávno, dávno již tomu, co jsem opustil svou rodnou obec, rodný kraj a rodné letiště, a nalezl nový domov na moravsko – slezském pomezí. Skončilo bezstarostné mládí a nastalo mládí se starostmi. Jednou z nich, přiznávám, že z těch příjemnějších, bylo poznávání nového životního prostředí. V rámci této aktivity jsem se jednou zastavil před výstavnou budovou bývalé místecké radnice, kde mou pozornost upoutala pamětní deska, vkusně vkomponovaná do pravého křídla novorenesanční fasády. Její text oznamuje všem kolemjdoucím, ochotným pozvednout svůj zrak mezi vrcholy vysokých oken zvýšeného přízemí, toto:
Zde se narodil
PROF.Dr.FRANTIŠEK CHVOSTEK
věhlasný lékař a vědecký spisovatel český.
1835 – 1884
Co to ten mamlas píše? – říkáte si teď mnozí z vás! – Chceme číst něco nového o starých legracích na jičínském letišti a on jde na nás s jakousi dějepravou moravského markrabství!
Ihned vysvětlím; a uvidíte, že tady souvislost je, a jaká! Stačí když řeknu, že tenkrát, ač pln nových dojmů a vzdálen 229 kilometrů vzdušnou čarou od Jičína, před touto pamětní deskou slavného rodáka, jsem si vzpomněl – na plachtaře Václava Ďoubala! A včil mudrujtě, vážení!
Nebudu vás dlouho napínat, vysvětlení je toto:
Tenkrát na letišti, nepochybně stejně jako dnes, byl létající perzonál povinen podrobit se každoročně lékařskému vyšetření. V tehdejších našich letech nám nedělal starost náš zdravotní stav, problémem bylo v příznivém čase zvládnout úřední vyplnění toho ohromného množství kolonek na několikastránkovém tiskopisu. Ten začínal osobními údaji a přes rodinnou anamnézu pokračoval jednotlivými odbornými vyšetřeními: interním, chirurgickým, neurologickým, gynekologickým, očním, ušním, zubním a já už nevím, jakým ještě. Ta spousta kolonek každého tohoto vyšetření byla označena zkratkami, z velké části srozumitelnými pouze lékařům, z nejznámějších bych uvedl, pokud si ještě pamatuji: RTG, EKG, EEG, ABS, BSE atd. Vyprávělo se tehdy, že jedna létající studentka vyplnila kolonku „menses“ údajem „Albertov“, což je známá studentská menza v Praze 2. No a například jedna kolonka neurologického vyšetření reflexu, vyvolávaného účinkem populárního kladívka, tentokrát na lícní kost, nesla stručné označení „Chvostek“.
Letištní létající lékaři nám nezištně pomáhali při plnění tohoto každoročního úkolu. A po bezmála padesáti letech vidím tu scénu, jako by to bylo včera. Nebylo tenkrát zrovna nejlepší počasí, vysedávali jsme v dílničce, a že bylo právě to období, probíraly se lékařské prohlídky. Lubor Vokrouhlický, s brýlemi na nose, se zakloněnou hlavou hledí do Ďoubalova tiskopisu a mumlá si pro sebe…ééé – bla – bla – bla – neurologické – bla – bla – bla – Chvostek…,
a před ním sedící Václav jej ujišťuje rozhodně: mám!
Vzpomínka II
Byla to neděle jako vystřižená z učebnice bezmotorového létání. Když se chýlila k večeru, na letišti v tom nejlepším slova smyslu chyběla dobrá polovina strojů, které se ještě nevrátily ze zdařilých přeletů. Zbývající větroně, jak se tehdy mohlo, slétávali zkušení piloti k hangáru. Instruktor Bohouš Singer se v dobrém rozmaru nad úspěchy svých svěřenců vydal tentokrát pěšky po travnaté ploše k hangárům, aby si konečně v klidu srovnal myšlenky a vychutnal podvečerní cigaretu.
U hangárů zatím panuje obvyklý ruch, provázející každý závěr letového dne. Pod taktovkou vynikajícího Svatopluka Novotného se zde dosud neuspořádaná grupa pilotů a pilotních žáků promění v sehraný orchestr, jehož hráči se předstihují v projevech fyzické převahy nad momentálně nepotřebnou inteligencí. Jsme svědky téměř zázračného přeskupování ve své podstatě neuvěřitelně rozsochatých předmětů, jakými jsou bezmotorové letouny, s doslova milimetrovou přesností bez jakéhokoliv vzájemného nežádoucího kontaktu, z místa na místo, nechápajíce smyslu toho – kterého pohybu ve všech možných směrech posuvu, zdvihu a rotace. Vše probíhá jen podle převážně jednoslabičných pokynů dirigentových, pouze výjimečně delších instrukcí typu „který prase je u toho ocasu, že mě přes směrovku nevidí?“ Každý večer se opakuje ten zázrak, že větroně, kterých by se do hangáru podle platných teorií vešla sotva polovina, jsou všechny pod střechou na svých místech a ještě zbylo dost prostoru pro ty, které se teprve vrátí po svých sportovních úspěších domů.
Toho večera se však zaběhnutý program dočkal milého zpestření. Uprostřed dějství zazněl něčí silný hlas: „Paní Svobodová volá, kdy se Jára vrátí domů?“ A druhý hlas mu odpovídá: „Řekni jí, že Jára byl na přeletu a musíme ho nejdřív převlíknout!“
A instruktor Singer, právě dorazivší k hangáru, slyšel ten dialog a s úsměvem jej uzavírá památným výrokem: „To nemůžeš takhle říct, to by si maminka myslela, že se Jára posral!“