O leteckých přístrojích
Letecké přístroje: v době na kterou vzpomínám, na začátku druhé poloviny dvacátého století, to byly sympatické černé kulaté budíky na palubní desce. Ručičky jejich ciferníků zpravidla ukazovaly to, co jsme beztak tušili prostřednictvím některých lidských smyslů. Však byli piloti, kteří pochybovali o jejich účelnosti. „Já,“ říkával major Brunclík, tehdejší držitel několika plachtařských rekordů jičínského letiště, nazývaný pro svou předchozí hodnost štába, „přístroje nepotřebuji: výškoměr mam v oku, rychloměr v uchu a vario v prdeli.“ Většina z nás však přítomnost přístrojů na palubě vítala a já jsem si často říkával s básníkem:
Miluji letecké přístroje,
ty mlčenlivé soudruhy…
ačkoliv ti soudruzi dokázali na člověka někdy pořádně zařvat!
V té době byl hitem přístrojové techniky variometr celkové energie. Vyslechněte si něco z jeho slavné historie, která tehdy několik dní kráčela rovněž Jičínskou kotlinou.
Řečeno slovníkem dnešních televizních reklam, b ě ž n ý variometr ukazuje pilotovi, zda letoun stoupá nebo klesá. Bohužel nerozezná, zda se tak děje způsobem zejména pro bezmotorový letoun žádoucím, to jest vlivem svislých stoupavých proudů, nebo pilotových zásahů do řízení, to jest přitahováním nebo potlačováním řídící páky. Tuto nejistotu následně podporuje všeobecně známá praxe: když už to moc nenese, trochu tomu pomůžeme! Plachtař, známý spíše nedůvěrou k přístrojům, činí v tomto případě vzácnou výjimku, protože variometr v této napjaté chvíli viditelně přeje jeho touze. Vzpomínám na ten vlahý nedělní podvečer, kdy jsme všichni sledovali s napětím Honzu Dvořáka, který s nelidsky nadojenou Galánkou kroužil na pádové rychlosti ve výšce padesát metrů nad obcí Březina. Přistál samozřejmě daleko před prahem vzletové a přistávací dráhy a ještě ve chvíli, kdy mu náčelník uděloval trest zákazu létání na čtrnáct dní tvrdil, že tam měl po celou dobu pozitivní nulku!
S podobnými důsledky obecných i speciálních předsudků měl skoncovat variometr celkové energie. U jeho zrodu stáli takoví letečtí koumáci, jací již od dob Ikarových vyřešili řadu úloh, spojených s problémy létaní člověka ve vzduchu. Na počátku formulovali následující otázku:
„Mohly by údaje variometru, odvozené od změn statického tlaku vzduchu, způsobených svislou složkou pohybu větroně v ovzduší, být korigovány změnami dynamického tlaku, vyvolanými různými rychlostmi letu a udávanými takto rychloměrem právě tak a jenom tak, že by pouze odchylky od hodnoty, platné pro správnou rychlost klouzání, opravovaly údaje variometru natolik, že tento by, zejména v těchto případech, nezaznamenal stoupání nebo klesání, jakkoliv skutečné, avšak nežádoucí?“
Odpověď na tuto otázku se ukázala být překvapivě jednoduchou:
„M o h l y !“
Tak byla teorie na světě a nastal čas jejího praktického uskutečnění. Tohoto úkolu se chopila celá řada odborníků na předních světových pracovištích.
Na jičínském letišti ve Vokšicích jím byl Jiří Hynek Hrubý. Docent vysoké školy v Praze a profesor bezmotorového létání ve Vokšicích si pro své vědecké úspěchy dávno vysloužil přezdívku „Mc Cready“ podle tehdejšího nejslavnějšího plachtařského teoretikaa rekordmana a pozdějšího konstruktéra úspěšných letounů, poháněných lidskou silou. V jičínské kulturní veřejnosti byl znám pod pseudonymem „Šprkavec“ a zde je vysvětlení, proč pilotní pomůcku, kterou nám nasazoval na rychloměr, někteří nazývali „Mc Šprkavcův kroužek“. Profesor velmi dbal na naši teoretickou úroveň a jeho přednášky patřily k nezapomenutelným chvílím, prožitým na letišti. Důkazem budiž i to, že ještě při našem setkání po čtyřiceti letech jsme si s Honzou Šavrdou citovali celé pasáže zpaměti: „Na principielní bázi interpretace divergence můžeme vyverifikovati, že koordinát je vůdči systému esencionálně invariantní. Důkaz provedeme heuristicky, bez nároku na matematickou rigoróznost…atd.“
S důmyslem sobě vlastním sestrojil docent aparaturu, složenou z Venturiho, Pitotových a Prandtlových trubic, gumových hadiček a Djůwárových nádob. Takto vyzbrojen stanul jednoho sobotního dopoledne o prázdninách v roce 1955 u dvousedadlového větroně VT-130 „Kmotr“ OK-1245. Za napjatého ticha obhlížel okruh okolních zvědavců, až jeho pohled, ověnčený zlatými ratolestmi se třemi diamanty, spočinul na mé osobě: „Poletíš se mnou !“
Můj krevní oběh se na chvíli zastavil: já, dosud nedostudovaný inženýr venkovského původu, se mám zhostit takového poslání? Je to dar nad moje síly! Ale povzbuzen badatelovým úsměvem jsem si řekl: ať se stane cokoliv, sláva mě nemine; vždyť i ten kluk, co pomáhal u Edisona a rozbil první žárovku, se nakonec taky dostal do čítanek! A takto osmělen jsem vykročil na cestu dějin letecké přístrojové techniky.
Profesor mě ovinul šlahounovitou aparaturou, vložil mi do rukou několik přístrojů a připojil návod k obsluze: jesli to upustíš, dostaneš přes držku! V aerovleku jsme vystoupali do potřebné výšky a docent vyslovil první příkaz: já vystrčím venturku a ty řiď!
Zde mi, laskavý čtenáři, dovol malou odbočku: když jsem dopsal předchozí odstavec, zasnil jsem se a představil si, že by můj text vyšel v knížce, kterou by ilustroval pan doktor Helmich. Nepochybně by si vybral pro jeden obrázek tu poslední větu a já už viděl svým duševním zrakem nad Českým rájem se vznášet jím vyvedeného Kmotra, z jehož kabiny na jedné straně vyčnívá ruka s venturkou a na druhé holá řiť !
Pak jsme si úlohu vyměnili, venturkou jsem z okénka manipuloval já. „Jak to držíš tu Venturiho trubici?“ zařval fyzik tak, že mi zalehly obě Eustachovy trubice a já přišel o jeden z důležitých smyslů pro orientaci v letadle. A že jej bylo třeba, palubní deska ukazovala úplné nesmysly: zatímco variometr dřepěl úporně na nule, rychloměr ukazoval rychlost téměř nadzvukovou a podle výškoměru jsme byli několik metrů pod zemí.
Potom však nastal v událostech obrat. Akademik se usmíval, začal si prozpěvovat „ono to funguje, ono to funguje“ a přes stísněný prostor a svou objemnost šmejdil po kabině, chvíli nad palubní deskou, chvíli pod ní.
A já jsem se nyní mohl více věnovat jevu, který mě již dříve zaujal, ale pro zaneprázdnění vědeckými úkoly jsem jej nemohl soustavněji pozorovat. S rukama na pokrčených kolenou jsem fascinován sledoval kvalifikované pohyby řídící paky; souhlasně se choval i knipl před vedlejším sedadlem, badatel se věnoval všemu možnému, kromě řízení. Přesně v potřebném místě vykroužil Kmotr pravoúhlou zatáčku, kterou ukončil ve směru kolmém na osu vzletové a přistávací dráhy tak, aby další pravoúhlou zatáčkou zaujal přesný směr na přistání. Ohromen průběhem událostí jsem periferním viděním zaznamenal vysouvání brzdicích klapek a po vyrovnání sestupu sledoval perfektní podrovnání a dosednutí v bodě nula, hodné zasloužilého mistra leteckého sportu.
Profesor neskrýval své nadšení nad úspěchem experimentálního letu a zdařilému přistání nepřikládal zvláštní význam. Byli jsme obklopeni přiběhnuvšími gratulanty a moje pozornost se vrátila k původnímu účelu našeho letu. Stačil jsem se však ještě ohlédnout za Kmotrem, kterého zatím odtahovali nadšení kamarádi. Zdálo se mi, že na mě spiklenecky mrknul !
Přesně podle zásady slavného Michaela Faradaye „pracuj, dokonči, publikuj“, byla takto profesorova práce dokončena a posléze do všech podrobností uveřejněna ve vědecké rubrice časopisu Křídla vlasti, takže o variometru celkové energie jsme se dozvěděli úplně všechno.
Jedno jsem se však nedozvěděl: kdo při tom experimentálním letu toho našeho dobrého Kmotra vlastně řídil.
A nevím to dodnes.
Kapitola filologická o letištní češtině
Sedím nad problémem, jak uvést kapitolu o letištní řeči, o jazyku, vládnoucím tehdy na letišti ve Vokšicích. Hlavou se mi honí alternativy kulantních formulací, kterými bych obešel utkvělou představu, která mě provází životem od dob, kdy jsem nad Jičínskou kotlinou prožíval své roky v létacích strojích těžších vzduchu. Stále více se však smiřuji s myšlenkou, že není obezliček, kterými bych ututlal skutečnost, vězící v povodí potoka Porák pevněji, než třetihorní vyvřelina vrchu Velíše, na jehož severním úpatí je situováno letiště aeroklubu Jičín.
Vážení přátelé, ano: na začátku druhé poloviny minulého století se na jičínském letišti mluvilo sprostě.
Byly konány pokusy zaobalit tuto realitu do tvrzení, že se jedná o obdobu umělého nářečí, jakým je například brněnský hantec. Ztroskotaly však na faktu, že zdejší jazyk se zhlédl ve výrazech obecné známých, podrobně obsažených v Trávníčkově Slovníku jazyka českého, v obecném povědomí však vnímaných spíše jako slova pohříchu sprostá.
Následně se ukázalo, že rozhodujícím prvkem, ovlivňujícím rozvoj specifického jazyka na letišti byla skutečnost, že perzonál tvořili výhradně muži. Takové společnosti nejsou ničím výjimečným, vzpomeňme například Českou filharmonii, divadlo Járy Cimrmana, ale i vlády v některých volebních obdobích. Tyto komunity označujeme názvem stejnopohlavní, v řeči učenců pak homosexuální. Ukázalo se, že jejich jazykotvorné dispozice vycházejí z deklarovaného osvobození od ohledů ke druhému pohlaví: na začátku 21. století musím připomenout, že v polovině minulého století přežívaly v mezilidských vztazích některé středověké praktiky z dob rytířů a Dartaňanů, kdy ještě doznívaly jakési společenské zábrany při slovních projevech před ženami, pokud s nimi nežijete ve společné domácnosti.
Protagonistou předmětné letištní mluvy tehdy byl inženýr Václav Ďoubal, kandidát věd. Vzpomínám, že nám učitel Lukáš již tenkrát říkal jednou na stojánce tajemně: „Václavovi kdyby zakázali neliterární výrazy, tak mu zbudou akorát předložky a spojky.“ Jako ilustraci předchozích konstatování předkládám následující příklad z úst zmíněného protagonisty: „Zasraní áčkaři: strčte si tu naprcanou bělici do prdele a natáhněte na ni špécku!“ Tato věta zní nezasvěcenému posluchači značně impertinentně; převedením do obecného jazyka z ní však vyvstane prostý pokyn staršího plachtaře mladším kolegům: „Žáci první kategorie: zavezte cvičný dvousedadlový větroň LF-109 „Pionýr“ imatrikulačních znaků OK-2206 do hangáru a navlékněte na kabinu ochranný povlak!“
Zde je na místě připomenout další aspekt letištní mluvy, účinek ozdravný. „Já,“ říkával Václav Ďoubal, řečený pro své dioptrie Sůva, „si chodím na letiště zasprosťačit“. A opravdu: on, syn z vážené jičínské rodiny, student Českého vysokého učení, nucený celý týden chodit slušně oblečen a používat slova jako „nýbrž“, nebo „nikoliv“, přicházel v neděli ráno na letiště ve spravovaných, leč čistých hadrech a s vybranými termíny z Trávníčkova slovníku na rtech. Tento léčivý víkendový proces ostatně podstupovali mnozí, jev nezůstal bez povšimnutí ani ve vědeckých kruzích, za všechny bych uvedl práci prof. MUDr. Lubora Vokrouhlického, DrSc., uveřejněnou tehdy v Časopise lékařů českých pod titulem „Verbální therapie psychického meteorismu“.
Tato idyla vládla v jičínské letištní pospolitosti od doby poválečné, snad i dřívější, nevím; vím však přesně, kdy skončila.
Bylo to na podzim v roce 1953, kdy někteří jedinci na letišti začali projevovat náznaky nestandardního chování. Pozornému pozorovateli nemohlo uniknout, že šlo výhradně o jedince z řad letištních Donů Chuánů a jim podobných hracích chlapců (play – boyů). Když se ukázalo, odkud vane vítr, byl pověřen jeden z nich, Pavel Nožičků, aby jako vládní zvěd Buffalo Bill navštívil jednu z prvních teoretických lekcí nových adeptů létání v salónku hotelu Slavie. Netrpělivě očekáván se ještě téhož dne dostavil na letiště a jeho dvě slova -„jsou tam“- můžeme pokládat za onen počátek nové epochy v historii jičínského letiště. Ano, jsou tam, dívky v novém kurzu, a to v takovém počtu, že bylo velmi nepravděpodobné, že by se alespoň několik z nich nepropracovalo k prvnímu letovému dni na jaře následujícího roku.
Abych co nejpřesněji vystihl následující události, pokračuji metodou systematickou. K dalšímu zkoumání rozdělíme letištní komunitu do tří kategorií.
Do první kategorie zařadíme osobnosti, jejichž situační přesvědčení lapidárně vystihuje ustavující preambule jejich duchovního vůdce pana Svatopluka Novotného: „Přeci si kvůli nějakým babám neznečistím vzadu zevnitř trenýrky!“ Původní formulaci uvádím ve volném překladu zároveň jako důkaz o obtížné přeložitelnosti některých výroků v tehdejším jazyce, má-li být zachován jejich duch. Příslušníci této kategorie nehodlali měnit svůj dres a dávali náležitě najevo, že jsou „áčko“. Jako jediní si zachovali svoji identitu s vědomím, že jim tvorstvo jednou bude vděčné.
Do druhé kategorie zařadíme jedince, chopivší se nastalé situace jako příležitosti ke změnám, které označili za ozdravné a pokrokové. Navenek se to projevovalo jejich zevnějškem i vystupováním, kdy odkládali zapáchající obuv i slova. Záhy se však stali terčem hlubokého opovržení u příslušníků první kategorie. Tomuto osudu se nebránili silou, nýbrž prostředky duchovními, takže není divu, že byli zahnáni do vnitřní emigrace. Podobně jako Čeští bratři v době pobělohorské utajovali své vyznání v ústraní, sám jsem byl jen jednou bezděčným svědkem konspirativního rozhovoru Václava Lukáše s Rudou Zikmundem o pravopisu jejich nového slova „nahovnézní“: šlo o to, zda je psát pravopisem českým, to jest jak je vyslovováno, nebo francouzským, „nahovnaisní“, jako „renaisance“, nebo „polonaisa“.
Obraťme nyní pozornost ke třetí kategorii. Tato kategorie byla velmi nepočetná, protože zahrnovala pouze jednu osobu, avšak velmi významná, protože tou osobou byl náčelník aeroklubu pan Kazda Josef. Vynikající pilot, příkladný člověk, výborný učitel létání, hovořící se svými žáky laskavým, tichým hlasem, který jen v bouřkách přechodně zesílil. Třetí kategorie se vyznačovala tím, že vzniklou situací vysloveně trpěla. Jsa však přirozenosti spíše introvertní, nedávala tyto pocity najevo, takže okolní veřejnost neměla o jejích vnitřních pochodech ani ponětí. Lékaři by vám však vysvětlili, že to není důsledkem schopnosti vnější ataky odrážet, nýbrž naopak pohlcovat. Při tom dochází v organismu k jejich akumulaci, což však není konečná fáze procesu. Čas od času dojde k erupcím nashromážděných nálad, dojmů a upomínek, navenek se různě projevujících. Lid tyto stavy označuje přiléhavě „poslední kapka“, nebo „až se ucho utrhne“. Mám vážné osobní důvody se domnívat, že jsem byl očitým i ušitým svědkem události, která odpovídá předchozímu výkladu.
Bylo to jednoho slunečného nedělního rána, kdy na letišti probíhaly obvyklé přípravy k letovému dni. Pojednou vznikl na jednom místě neobvyklý rozruch. Nám, kteří jsme se seběhli, se naskytla scéna vpravdě biblická: doktor Vokrouhlický držel v náručí náčelníka, který sebou zuřivě škubal, lékař jej chlácholil bručivými slovy „no tak Pepó, Pepó…“ Nad letištěm pod blankytnou oblohou se třemi osminami kumulů se vznášel obrovský otazník: co se stalo?
Podle výsledků šetření nezávislé odborné komise byl průběh událostí, předcházejících uvedené scenérii, následující:
Náčelník zastavil okolo běžícího žáka, myslím že to byl Šimek, a otázal se jej, zda neví, kde se nachází ten který instruktor. Žák, v bezvadném postoji „pozor!“, s mírnou úklonou – byl to Šimek – odpověděl jasně a zřetelně, zpříma hledíc náčelníkovi do očí: „Prosím, v dílničce!“
Další průběh se předmětné komisi nepodařilo přesně objasnit. Jediný přímý svědek, nebohý Jára, byl přívalem událostí natolik zaskočen, že ani po delší době nebyl schopen logického výkladu. Když mu všichni tři letištní lékaři, Vokrouhlický, Černý i Vašíček, každý se svou invencí a temperamentem, předváděli pantomimicky různé výjevy z psychiatrické praxe, přistoupil s jistými rozpaky na tanec svatého Víta.
Avšak někteří z nás, kteří jsme k události přibyli později a stáli nejblíže, jsme zřetelně slyšeli, jak uklidňující se náčelník mezi ustávajícími záškuby těla šeptá bezbarvými rty: „Dílnička…dílnička — a zatím je to náš starej…dobrej…mrdník…“