O sexu tenkrát na letišti
Kapitola vědecko – populární, zakončená sprostým slovem!
Milá čtenářko, milý čtenáři, vítám tě nad stránkami těchto Kapitol z kroniky jičínského letiště ve Vokšicích. Jak posléze poznáš i z ostatních statí, jde vesměs o reminiscence, to jest o úvahy, čerpané ze vzpomínek na léta dávno minulá, léta z poloviny dvacátého století, jak deklaruje již kapitola první, kterou rovněž doporučuji k laskavé pozornosti…
Co to ten blbec píše? – říkáte si teď mnozí! – Co je to za nápad, vítat čtenáře uprostřed knihy? — Ihned vysvětlím.
Jak je všeobecně známo z odborné knihovnické literatury, obecný čtenář, v jehož rukách se ocitne nová kniha, zachová se různým způsobem: jeden knihu zběžně prolistuje, druhý si přečte názvy kapitol, jiný si prohlédne případné ilustrace, další nahlédne do tiráže.
Jak však již na začátku minulého století prokázal profesor vídeňské university Sigmund Freud, narazí-li při této rekognoskaci na slovo sex, zachová se způsobem jediným: neodkladně se pohrouží do četby příslušné kapitoly.
Tímto úvodem jsem oklikou lokalizoval skutečné postavení sexu v lidské mysli. Tuto prioritu, dnes všeobecně uznávanou, tušily některé osvícené osobnosti již v minulém století. Vedle zmíněného vídeňského profesora k nim patřili i někteří členové pedagogického sboru jičínského aeroklubu. Zejména ti spatřovali v sexu nebezpečného protivníka své druhé největší posedlosti, jakou je létání. Pokládali jej za konkurenci, schopnou odlákat i nejzapálenější talenty, a realita jim bohužel dávala za pravdu. Neznali, nebo doba jim neumožnila poznat, liberální přístup pokročilé společnosti, kdy létání a sex jsou rovnocennými, navzájem se doplňujícími disciplínami; každého Čecha při tom naplňuje hrdostí, že tento fenomén je dnes ve vědecké literatuře uváděn jako Stáhalíkův princip.
Vraťme se však do poloviny dvacátého století. Naznačené obavy učitelů létání byly umocňovány i tehdejší odbornou literaturou. Velmi populární a u veřejnosti oblíbené dílo doktora Miroslava Plzáka vycházelo z tvrzení, že v této oblasti je nejen možno, ale i dovoleno úplně všechno. Autor pak v celé řadě svazků předkládá vyčerpávající popis všech možných problémů a katastrof ve vztazích obou pohlaví. Při tom pravidelně konstatuje, že přijatelné řešení je nedostižné, případně žádné. U pečlivých čtenářů, jakými byli nepochybně i naši učitelé, tak vzbuzuje představy vpravdě děsivé. Například v kapitole o ženské taktice v párovém soužití popisuje metodu, pomocí které toto nevinné stvoření přemění ambiciózního mladíka, předurčeného k neobyčejným činům v oblasti vědy, kultury nebo sportu, ve spokojeného manžela, zetě, švagra, strýce, otce, tchána, děda, praděda… Celý proces je nenápadně rozložen do několika desetiletí a jeho průběh je neobyčejně klidný, nekonfliktní, plyne v atmosféře naprosté spokojenosti zkoumaného objektu, a lidstvo se nikdy nedozví, o jakého dalšího genia, Mistra nebo supermana vlastně přišlo.
Není proto divu, že pod vlivem těchto nauk a katastrofických vizí naši učitelé a dobrodinci reagovali na některé situace způsobem na první pohled neadekvátním a nelogickým. K názorné ilustraci tohoto výchovného přístupu nejlépe poslouží následující úryvek průběhu jednoho ranního nástupu před zahájením letového provozu. Na jednom křídle nastoupeného útvaru po vztyčení svazarmovské vlajky se tehdy snažil Honza Dvořák omluvit nepřítomnost svého spolužáka, který se připravoval na zkoušku. Z protějšího křídla komentoval jeho slova instruktor Novotný.
Dvořák: To je těžká zkouška, jde na to už v úterý!
Novotný: Až v úterý? A jakpak se jmenuje?
Dvořák: Pružnost – pevnost!
Novotný: Jo – pružná a pevná, to je paráda…
Dvořák (zoufale): Ale on má opravdu průbu!
Novotný: Aha, tak voň už ji vopruboval?! Tak to je úplně v háji!)*…
* v orig. samozřejmě „v prdeli“, pozn. autora.
Po této expozici přejděme přímo k systematickému průzkumu úlohy subjektů, prostředí, společenského řádu a vnitropolitických i mezinárodních vlivů, kterou tyto tehdy zastávaly na předestřené téma. Předním hlediskem při tom budiž okolnost, nakolik předmětné body akceptují myšlenkové trendy vokšického pedagogického sboru.
Nejprve pohlédněme na samotný letištní personál. Bylo již na stránkách Kapitol konstatováno, že v počátcích zkoumané epochy tvořili tuto komunitu výhradně muži. Pokud jde o jejich kvality v oblasti konstituční, máme před sebou širokou škálu forem, v podstatě představující referenční vzorek tehdejšího obyvatelstva. Jak je však všeobecně známo, v emocemi ovládaném prostředí panují silné tendence upřednostňovat při všech hodnoceních extrémní vstupní údaje. Tyto byly tehdy nepochybně k dispozici prostřednictvím několika jmen, reprezentujících výjimečné typy.
První z nich, Václav Ďoubal, je v našich pojednáních frekventováno dosud převážně v oblastech duchovních. Nemělo by však být překvapením, že je nacházíme i v souvislostech, proklamovaných již v devatenáctém století známým profesorem estetiky doktorem Miroslavem Tyršem. Mohu v této věci podat osobní svědectví: měl jsem příležitost fotografovat Václava jako akt. Známý odborník na tuto problematiku, povoláním pedagog Václav Lukáš, vyjádřil svůj posudek nad tímto obrazem upřímným vyznáním: Václave, s tebou bych chtěl mít dítě!
Další z nich, Josef Eršil: znám jej od útlého mládí. Již tehdy, u rybníka nebo na hřišti jsem si nemohl nepovšimnout rozdílnosti našich konstrukcí. Teprve po mnoha letech, když se objevil pojem kulturistiky jsem si uvědomil, jak vlastně Pepík předběhl dobu! Vzpomínám na tu hodinu dějepisu v kvintě Lepařova jedenáctiletého gymnázia, kdy nám paní profesorka přednášela o nejnovějších poznatcích archeologů, zkoumajících naše předky z doby samotného praotce: „Byli jako septimán Eršil: menší, urostlí – a zrzaví!“ Ve tváři při tom měla výraz, který ženy obvykle používají při jiných příležitostech, než je hodina dějepisu.
V závěru stati o mužské otázce na letišti ve Vokšicích uvedu výjimečný případ administrativní: jeden z nás měl tuto svoji přirozenost úředně potvrzenou. To bylo tak: v jednom předjarním období, kdy jsme obíhali lékařské ordinace s každoročním formulářem, se tento náš chlapec v dobrém rozmaru zeptal jednoho z letištních lékařů, kam se má obrátit ve věci gynekologického vyšetření. Připomínám, že v těch letech panovaly na jičínském letišti takové poměry, že prakticky neexistovala představa, která by se následně nemohla uskutečnit. Sestra, která na chodbě porodnicko-gynekologického oddělení Okresního ústavu národního zdraví v Jičíně vyslechla jeho přání, zděšeně ukázala na dveře primářovy pracovny – a uprchla! Přednosta oddělení se však zachoval zcela v duchu svého společenského postavení: převzal od Františka formulář a věcně se otázal, kdo jej sem doporučil. Chápavě přikývl, opatřil příslušný odstavec razítkem, podpisem MUDr.Vltavský a do rubriky „nález“ vepsal na lékaře nezvyklým kaligrafickým písmem: vyšetřovaný jest mužem.
Sexuální výchově naší poválečné generace byla věnována mizivá pozornost. Dnes se zdá neuvěřitelné, že tehdejší človíček, podivující se nad rozdílností chlapeckých a dívčích partií, se musel spokojit s vysvětlením, že jsou u nás někteří lidé, kteří za války o všechno přišli! Byly i případy, že tato významná část výchovy mládeže byla svěřována zvířatům! Známé jsou příklady z literatury, ale nemusíme chodit hned do daleké Francie: v obecné škole v Dětenicích nás pan řídící Hradecký všechny ze třídy po řadě pověřoval doprovodem své kozy – živitelky k obecnímu kozlovi. „Ať si všimnou“, vysvětloval pak rodičům.
Jak přispívala k danému tématu tehdejší doba? Patří do ní i rok proslulé měnové reformy. Pražští studenti přinášeli zprávy z hlavního města a přestože starší soudruzi skrývali před námi – áčkaři své projevy na sexuální témata, neuniklo nám Frýbovo sdělení, že „teď to bude ve stoje v telefonní budce za deset nových korun“.
V oblasti literárního a výtvarného zpracování zkoumaných témat byla tehdejší oficiální scéna prosta jakéhokoliv projevu. Neoficiálně byly způsobem, obvyklým při distribuci tvrdých drog, k obstarání drobná dílka, vesměs reprodukující zahraniční tvorbu. Tuzemská kultura byla zastoupena ojediněle se vyskytnuvšími příspěvky, jakým byla například černobílá fotografie neznámého autora, prezentovaná na Jičínsku pod názvem „pohlavní akt známého leteckého publicisty a fotografa Jiřího Poura s letounem HODEK HK 101“. Jiří je zde zastižen v klasické poloze á – tergo, kterou však podle mého soukromého mínění zvolil jako nejvýhodnější pozici při fotografování palubní desky unikátního letounu.
Na tomto místě musím připomenout významný počin v oblasti evropské a snad i světové kinematografie, jakým bylo uvedení kontroverzního snímku „Schönheit“ na letišti ve Vokšicích. Stalo se tak zásluhou již zmíněného Jiřího Poura při příležitosti slavnostního zakončení letecké sezóny v roce 1953. Film má být oslavou krásy nordické rasy v konfrontaci s krásou antickou. Záběry známých děl antických sochařů ze všech stran se vždy posléze prolnou s živými osobnostmi v navazující prezentaci. Tvůrci však pro svůj film zvolili formu, popsanou již na začátku 20. století českým polyhistorem Járou da Cimrmanem pod názvem frustrační kompozice, jejíž podstatou je pravidelné střídání prvku očekávání s prvkem zklamání. Záběry, zprvu optimisticky postupující od okrajových částí objektů, se posléze nečekaně zpomalují až vytrácejí v niveč, působíce v obecenstvu vesměs verbální reakce na adresu promítačovu, z nichž nejznámější zůstává pověstný výkřik náčelníka Kazdy „dej to véeéjš!!!“
– Po téměř padesáti letech byl ve Vokšicích tento film uveden v obnovené premiéře. Po skončení promítání povstal v hledišti stařičký docent Kopáček a pravil s pohnutím v hlase: Hle, přátelé, co nám tehdy stačilo ke štěstí!
Pravidlo, že tehdejší doba nepodporovala rozvoj sexuálního chování společnosti, mělo zákonitě své výjimky. Jednou z nich byla populární vojenská masová píseň, v jejímž textu figuroval mnohoslibný verš:
My letci máme ocelové ptáky…
Se zájmem jsme sledovali eventuální účinek tohoto sdělení na onu zájmovou skupinu obyvatelstva, ta se však ukázala jako příliš nedůvěřivá, nebo nedostatečně naivní.
Vpád ženského živlu do letištní monokulturní komunity v polovině padesátých let vzpomínaného století vyvolal řadu společenských jevů, popsaných na jiném místě Kapitol. Ve sledovaném tématu, navzdory chmurným prognózám, však spíše připomínal evoluční rozlévání nezadržitelného koeduktivního jezera, jehož hladina právě v tomto geologickém období dorazila i do povodí Malého a Velkého Poráku. A tak jen pomalu doznívaly minulé praktiky všedního života vokšických plachtařů, jak vypovídá následující událost již z nového období.
Bylo to jednoho podzimního, sychravého nedělního poledne. V tom čase odcházela většina létajícího osazenstva na oběd, zanechavše na stojánce pouze spolehlivé strážce letecké techniky. V ten den jimi byla pohlavně heterogenní dvojice, jejíž členové si nepřejí býti jmenováni. Ti v průběhu polední přestávky nalezli úkryt před nepříznivými povětrnostními vlivy v kabině dvousedadlového větroně LF-109 Pionýr.
Po nějaké době došlo na palubě letounu k výbuchu. Oba protagonisté vyvázli bez zranění, pouze se změněnými barvami obličejů s rasovým podtextem.
Krátce nato se na místo dostavila celá denní směna v čele s instruktorem Novotným, který se ihned orientoval v situaci a bez dalšího zkoumání autoritativně vyslovil svůj verdikt: Takhle to dopadne, když při tom chytí saze! – Vzpomínám na udivený pohled novopečeného lékaře doktora Vašíčka a jeho slova, s respektem k autoritě pronesená k nám stranou: kde by se tam vzaly saze? – Ve vyšetřovacím protokolu pak bylo konstatováno, že k mimořádné události došlo v důsledku neopatrné manipulace se signální pistolí.
Přicházely však i chvíle, kdy došlo k nejhoršímu. Následující svědectví o takové události mohu podat díky zachovanému stenografickému záznamu, který pohotově pořídil jeden ze zúčastněných plachtařů, absolvent obchodní akademie.
V sobotu 29. října 1955 je pochmurné počasí, přesto se nás na letišti schází dost. Na létání to nevypadá a tak se pouštíme do přípravy pro betonování podlahy v nové přístavbě garáže u západní stěny hangáru. Vtom někdo přibíhá se zprávou: plachtař Josef Brychů se v 10 hodin žení! Zpráva ta působí jako mobilizační rozkaz! Každý ihned ví, co má dělat a kde je jeho místo! Z hangáru vyjíždí nový transportní vůz pro dvousedadlovku Kmotr, naložen trup, praporky, plachty, padáky. Personál navléká jednotné kombinézy, lišící se jen stupněm ušpinění, a nasedá na korbu automobilu Praga RN, SPZ NK-42-87, kde je připraven i filmový štáb Jiřího Poura, vybavený moderní elektrickou kamerou Zeiss 16mm.
Před jičínským zámkem je ještě klid, ve svatební síni dosud probíhá obřad. Na nádvoří je v tichosti vytýčena VPD – řada praporků a přistávací „T“. A již se otevírají dveře a svatebčané vycházejí s úsměvem, který se jim při spatření instalované scenerie vytrácí. Startér Rambousek signalizuje červeným praporem „stát!“ a před průvod předstupuje sbormistr a chvalořečník Josef Frýba. Jeho projev, koncipovaný převážně na varování před právě probíhající životní etapou, vyznívá do ztracena, protože osudový obřad již proběhl. Pak zazní hymna Vokšických draků, jejíž velebné „Uvidíš, to bude žrádlo…“ se nese starobylými prostorami spíše jako „song kastrátů Mistra Rossiniho“. Na tajný náčelníkův povel se mužstvo vrhá na novomanžele, aby jim obléklo záchranné padáky. Nevěsta piští pod necudnými doteky neomalenců, ženich přijímá obřad s odevzdaností odsouzence, kterému připínají elektrody. Naloženi do otevřeného kokpitu Kmotra objíždějí náměstí, nadšeně pozdravováni obyvatelstvem. Pak jsou milostivě propuštěni a technika i mužstvo mizí v útrobách vlečné soupravy, která opouští náměstí; když se ocitá na staré vokšické silnici, staroslavné město Valdštejnovo si oddechne…
Rukopis tohoto textu jsem předložil k posouzení svému dlouholetému příteli, panu Bedřichu Švorcovi. Jeho recenzi zde uvádím v nezkráceném znění. Cituji: „Je to, jako vždycky, napsáno moc hezky. Ale jinak, kamaráde, o sexu tenkrát na letišti víš hovno!“
O kinetóze a letadlové nemoci vůbec
Kinetózou nazýváme soubor příznaků, se kterými se setkáváme při cestování letadlem, lodí, autobusem, ale i na houpačkách a při jízdě na velbloudech. Příčinou je opakované urychlování a zpomalování, na které reaguje vestibulární aparát ve vnitřním uchu začasté v rozporu s vjemy smyslovými, což způsobuje dezorientaci v centrálním nervovém systému. Organismus reaguje blednutím, pocením, útlumem duševní činnosti, ztrátou vůle a následně zvracením, které má buď formu ublinkávání, nebo charakter profůzní, známé hození šavle.
Ve své době jsem byl pokládán v otázkách kinetózy, letadlové nemoci a dávení na palubách letounů vůbec, za experta. Ale jak už to u nějak vynikajících osobností bývá, okruh jejich obdivovatelů má přirozenou snahu nekriticky zveličovat některé schopnosti svých idolů. Moji fanoušci o mně například tvrdili, že jsem se poblil, kdykoliv jsem sedl do letadla. Není pravda jedno ani druhé! Mnohokrát jsem seděl v letadle, aniž bych zvracel! A pokud jsem byl stižen letadlovou nemocí, nikdy jsem se nepoblil!
Pravda, zvracel jsem: ale vždycky jsem poblil někoho jiného! Mezi takto postiženými byly často vynikající osobnosti tehdejšího i pozdějšího vědeckého, kulturního i politického života. Například docent doktor Jaroslav Kopáček, kandidát věd, na to vzpomíná s dojemným pohnutím ještě po bezmála padesáti letech!
Rovněž není pravda, že jsem byl svým nadáním specifického projevu kinetózy výjimečnou osobou, jakousi singularitou blití v jičínské letecké pospolitosti. Byli i jiní, s odstupem půlstoletí se mi zdá, že mnozí, kterým toto postižení zabránilo zhostit se závažných předsevzetí mezi nebem a zemí. Tento jev nabyl značného věhlasu a vysloužil si pracovního označení, složeného ze zdánlivě nesouvisejících klíčových slov: čtyři hodiny padesát minut. Tento údaj totiž představuje dobu letu, kterou zaznamenávali kamarádi po startu plném touhy a nadějí na splnění nejnáročnější podmínky pro dosažení stříbrného „C“, kdy pod modrou oblohou plnou bílých kumulů přistávali s výrazem naprosté apatie v obličeji zelené barvy. Tohle nemohl pochopit Franta Michálek a rozčíleně běhal od jednoho k druhému: „Chápeš to? Pětihodinovka na dosah ruky a on, hňup, sedne po čtyřech hodinách padesáti minutách!“ Nevybíravé hodnocení končil ovšem pozitivně: „Když už to na mne přijde, tak bliju a lítám, bliju a lítám, bliju a lítám…“, zdůrazňoval třikrát po sobě, jak bylo tehdy u světodějných přikázání obvyklé.
V tomto vyprávění nemohu pokračovat dosavadním slohem, protože by to znamenalo hrubé pohrdání čtenářovou inteligencí. Jen v zájmu úplnosti je uzavřu stručným shrnutím.
Ano: jak správně tušíš, laskavý čtenáři, přišel den, kdy plachtař František odstartoval s pevným předsevzetím ke svému sportovnímu výkonu.
Ano: po čtyřech hodinách padesáti minutách přistál s obličejem zelené barvy.
Ano: všichni, kdo byli tehdy na letišti, obstoupili jeho letoun a citovali sborově: bliju a lítám, bliju a lítám, bliju a lítám…
Letadlová nemoc, jako taková, je pokládána za negativní jev. Není proto bez zajímavosti připomenout její kladný přínos světovému letectví, konkrétně letecké navigaci. Objev, ač vědecky zpracován, nebyl, tuším, dosud publikován. Využívám této příležitosti, abych s ním seznámil širší odbornou veřejnost.
Dosud jsme znali dva způsoby orientace při řízení letadla: let za vnější viditelnosti, označovaný zkratkou VFR, a let bez vnější viditelnosti, podle přístrojů, označovaný IFR. Od onoho památného letu v neděli dopoledne 7. srpna 1955 je však znám třetí způsob orientace, který je možno označit jako let za slunečného počasí s dohledností 50 kilometrů bez vnější viditelnosti.
Byl jsem tehdy jmenován kopilotem letounu C-105, OK-DRM s úkolem převléci větroň Šohaj s kamarádem, který přistál předchozího dne v Olomouci, zpět na domovskou základnu. Při zpátečním letu nad Českomoravskou vysočinou dospěla moje letadlová nemoc do stadia, kdy bylo nutno dáti věcem volný průchod. V úporné snaze neznečistit kokpit letounu jsem tak činil otevřeným okénkem ven.
Vzniklou situaci následně zkoumal docent Hrubý na vysoké škole zemědělské v Praze – Suchdole pomocí modelových zkoušek v tamním aerodynamickém tunelu, sloužícím ke studiu větrolamů. Zjistil, že prostor, v jehož středu se nachází vlečný letoun, se okamžikem počátku zvracení rozdělí na dva poloprostory, oddělené kuželovou plochou s vrcholem v místě vlečného letounu, s osou totožnou s vlečným lanem a vrcholovým úhlem 18 stupňů. Oba poloprostory jsou z fyzikálního hlediska zásadně odlišné. Zatímco prostor vně kuželové plochy, označme jej písmenem A, se vyznačuje homogenní strukturou standardní atmosféry, poloprostor uvnitř kuželové plochy, označený písmenem B, je vyplněn rovněž homogenní, avšak zcela nestandardní atmosférou: neumíte si představit, co to udělá, když zvracíte z okénka letadla při rychlosti 120 km za hodinu!
Vizuálně není mezi oběma atmosférami rozdílu, avšak tuhý předmět, náhodně se ocitnuvší v poloprostoru B, je v době několika málo sekund povlečen multinukleární vrstvou organické hmoty specifických vlastností, které se staly předmětem studia dalších badatelů. Nejcharakterističtější z nich, absolutní neprůhlednost, popsal podrobně již zmíněný docent Hrubý. Další vlastnosti, jako barvu, zápach a chuť, zkoumal zejména MUDr. Černý, který mě také navštívil u vokšického rybníka, kde jsem prováděl dekontaminaci předmětného Šohaje, a s kapesníkem na obličeji mi položil otázku: „Člověče, co to žereš za salamandry?“
Nakonec se však ještě vraťme k našemu letu z Olomouce. V okamžiku zrodu obou popsaných poloprostorů se kamarád se svým Šohajem ocitl v poloprostoru B a tím v situaci pilota, řídícího letoun za slunečného počasí při dohlednosti 50 km bez vnější viditelnosti. Vzhledem k tomu, že byl absolventem jičínské pilotní školy, dokončil let bez problémů, bezvadně přistál a stal se pak šéfredaktorem časopisu Letectví a kosmonautika.