Začneme od Adama
Vyprávění Jiřího Hynka Šprkavce – Hrubého zaznamenal Milan Finke.
Bylo po válce, psal se rok 1946. Na letišti ve Vokšicích začínaly první kurzy, k dispozici byl kluzák ŠK – 38 zvaný „štokrdle“. Pro lidi neznalé historie: tohle éro nemělo vlastně trup, jen příhradovou konstrukci, na které byly vzadu ocasní plochy a vpředu před křídlem sedačka jako štokrdle, kolem pilota byl už jen prostor a dráty.
Výcvik začínal tak zvaným: balancováními žák seděl v kluzáku na zemi, někdo mu mával křídlem a on se učil vyrovnávat naklánění křidélky; samo a dobře to šlo, když se kluzák postavil proti silnějšímu větru. Když se to naučil a už nedělal chyby, následovaly první smyky. To byly přímé jízdy kluzáku,taženého navijákem po letišti, v délce takových – no kilometr to nebyl – asi 800 metrů. To už bylo zajímavější a naše nadšení bylo obrovské, protože při té skoro kilometrové jízdě se to občas i vzneslo a my jsme se tak dostávali do vzduchu, byť jen nanejvýš tak metr nad zem; navijákář to dobře ovládal, byly to takové lety po zemi. Kluzák ujel a uskákal těch 800 metrů, parta se za ním vypravila, naložila ho na vozejk, to byl takový dvoukolový podvozek s ojkou, kluzák se postavil na čumák, podvozek se přišrouboval k lyži, dva táhli za ojku, další asi čtyři tlačili kde se dalo, až se dostal znovu na start. Za den se takových letů neudělalo nijak moc, ale zato jsme toho dost nachodili.
Nejvíc jsme si užili v horkých letních dnech, a pokud jste to přímo nezažili, tak jste se o tom učili ve škole v politické výchově, jaké bylo léto v roce 1946 ! Není divu, že jsme mívali na sobě jen to nejnutnější, holky tenkrát ještě nelítaly. A bylo jen otázkou času, kdy někdo přijde s nápadem, že v takovém vedru by bylo nejlepší lítat nahatej! Myslím, že tenkrát s tím přišel Pacinger. Úplná samozřejmost to nebyla, v první polovině dvacátého století nudismus ještě nebyl tolik rozšířenou disciplínou, a tak nastalo hecování, kdo to vyzkouší. Avšak jak to v takových chvílích bývá, události dostaly najednou rychlý spád: než jsme se nadali, autor nápadu seděl na štokrdleti jak ho pánbůh stvořil, a co víc, ani ostatní nelenili: aby to vypadalo jako doopravdy, jeden zapnul lano, další zvednul křídlo. Povel ke startu se dával tím, že se mávalo praporem; to si však přeci jenom nikdo nedovolil. Jenže: navijákář většinou v tom vedru spal, a najednou vidí, že křídlo je vodorovně! Prapor sice neviděl, ale usoudil, že ho zaspal, nastartoval a začal táhnout! Kluzák se rozjel s nahatým Rudolfkem na palubě a všichni jsme z toho měli ohromnou srandu, jak se nahatej vznesl chvílemi i ten metr nad zem! Tak to vydrželo několik málo vteřin, snad tři nebo čtyři než nám došlo, že pilot letí na štokrdleti nejen nahatej, ale taky nepřipoutanej! Takže zbytek toho letu jsme prožili ve stavu dosti vytřeštěné pozornosti; naštěstí už to netrvalo dlouho a vlek se na konci šťastně zastavil.
Všichni jsme si oddychli a hlavně jsme byli rádi, že u toho nebyl náčelník. Ale jak jsme byli naivní! Slunce bylo ještě vysoko nad obzorem, když o téhle události již vědělo široké okolí, ke kterému samozřejmě patřil i náčelník Kazda. Na konci letového dne se opět rozpoutal obvyklý kravál, kdy jsme jako vždy se sklopenýma očima a svěšenýma ušima přijímali náčelníkovo ponaučení. Zdálo se, že všechno proběhne jako vždycky; zlom však nastal ve chvíli, kdy se náčelník na vrcholu spravedlivého rozhořčení
potřeboval nadechnout. V té chvíli se přihlásil ke slovu Jarda Šimek a svým nezapomenutelným způsobem se zeptal: „A prosím – tsss – když ten hoch to tak dobře – tsss – zvládnul, a když to tak dobře – tsss – dopadlo, neměl by dostat ten hoch – tsss – nějaké vyznamenání ?„
Jara se tvářil jako neviňátko a my všichni, kteří jsme ho znali, jsme věděli, že jím skutečně je. Nikoliv ovšem náčelník: okamžitě rozšířil obvinění ze zločinu zorganizování bejkárny o trestný čin ještě si z toho dělat srandu a dnes, po více než padesáti letech asi nikdo nedokážeme vylovit z paměti slova, která jsme si tenkrát měli vzít k srdci…
Plynoucí čas milosrdně zastírá závojem zapomnění nejedno příkoří, obzvlášť když mnohé z nich s odstupem let jeví se počinem užitečným. My, kterým bylo dopřáno naučit se létat, založit rodinu, rozvinout své schopnosti ve prospěch společnosti a dožít se současného věku, povstaňme nyní a vzdejme svůj povinný dík velkému náčelníkovi, neb on to byl, kdo předvídavě a trpělivě svým pomyslným býkovcem v pravých chvílích vyháněl z našich hlav zvrácené chutě dopouštět se skutků, které by mohly končit zármutkem našich nejbližších – amen.
Na padáčku
Název kapitoly může být pro nezasvěcené zavádějící. Úvodem proto ocituji příslušnou pasáž z Řádu vnitřní služby (ŘVS) Dobrovolného svazu lidového letectví (DOSLET) z roku 1952:
- Služba na padáčku je název pracovní činnosti člena denní směny plachtařského provozu navijákové stanice.
- Tuto funkci smí vykonávat pouze osoba oddaná lidově-demokratickému zřízení, dosud netrestaná a zodpovědně plnící nařízení náčelníka a Rady aeroklubu.
- K povinnostem služby na padáčku náleží:
a) Po ukončení navijákového startu pozorně sledovat konec vlečného lana s padáčkem.
b) Neodkladně se dostavit na místo jeho přistání na zem.
c) Zde setrvat pro orientaci řidiče traktoru a po jeho příjezdu za věsit konec lana na tažné zařízení.
Tolik služební předpis. Skutečnost byla obvykle poplatná regionální mentalitě. K bodu 2 například instruktor Singer mínil, že na to stačí jedinec s inteligencí třídenního krtka. Tomu odpovídala i tehdejší zvyklost pověřovat touto činností žáky kategorie A bez výjimek, výjimečně pak piloty ostatních kategorií, dopustivší se přestupků, které svojí závažností nevyžadovaly tvrdších postihů.
Předchozí konstatování naznačuje skutečnost, kterou nelze přehlédnout: vedle základní úlohy, deklarované služebním předpisem, bylo pracovišti padáčkáře přisouzeno poslání výchovné, ba v tehdejší terminologii přímo nápravně – výchovné. Tato skutečnost však nemůže ovlivnit realitu prostředí. Stejně jako celé armády vyhnanců nemohly změnit kolorit sibiřské přírody, tak několik nahodilých delikventů neudělá z kvetoucí letištní louky nehostinnou Sibérii. Každý plachtař je totiž zároveň člověkem, do jehož arzenálu sebezáchovných schopností patří umění povznášet se nad neblaze šedé stránky lidského údělu. Pověstná zeleň stromu života padáčkáře pak spočívala v pocitu všeobjímající svobody jeho konání v době mezi odjezdem traktoru a přistáním následujícího padáčku.
Hektické prostředí stojánky, startujících letadel a řvoucích motorů a instruktorů skýtá pramálo prostoru pro vnímání nejniternějších prožitků létajícího personálu. Nejinak je na tom člověk, po řadě se ocitnuvší v epicentru dění letového dne, kdy v kokpitu letounu čelí obvyklému přívalu nástrah prostoru, ovzduší i osudu usilovnou prací svého mozku a svalstva, bez ohledu na všechny krásy okolního světa. Jako pohádkový ostrov pak uprostřed letiště vyčnívá z tohoto chaosu prosté pracoviště padáčkáře se svým skvělým osamocením, známým spíše v anglickém přepisu „splendid isolation“. Půvab skvělosti onoho osamocení spočívá na stejných základech, jako v případě staré dobré Anglie, která obklopena mořem, dlouho svobodně rozhodovala, které z vlivů okolního světa nechá působit na svůj majestát. Při soukromém průzkumu tohoto fenoménu mi spříznění kolegové potvrdili, že nikde jinde než na padáčku se tolik bytostně neztotožnili se skutečností, že vzduch je naše moře!
Ve vzpomínkách tehdejšího padáčkáře kategorie A zaujímá trvalé místo obraz vzletové a přistávací dráhy ne nepodobné lukám, kde bych tě nejraději potkal, kde oblaka jdou, přeběhne slunce, přeběhne stín…, znáte to, sobotecký Fráňa se svým dnes již klasickým návodem, jak strávit odpoledne. Vzpomínám, že i já jsem se tehdy nějaký čas trápil jako ten šrámkovský hrdina, ovšem ne tím, kde bych ji nejraději potkal, nýbrž jak bych konečně zvládnul pilotáž větroně v aerovleku, zejména v úvodní části těsně po odlepení v oné výdrži nízko nad zemí, kdy jsem bezděčně rozhodoval, zda se poletí nahoru, nebo zpátky dolů. Stanoviště padáčkáře bylo přímo ideální k bezprostřednímu studiu této fáze startu, kdy jsem mohl zblízka sledovat reflexe duševních pochodů v tváři pilota a odpovídající reakce kormidel. Takhle vážně jsem to tenkrát bral, bohužel se ukázalo, že má opět pravdu náčelník a maminka, která říkávala: kdo umí – umí, kdo neumí – čumí! Sledoval jsem takhle opět jeden aerovlek, na kterém mi od začátku připadalo něco zvláštního. Za okamžik se ukázalo, že to bylo obrovské sombrero na hlavě pilota vlečeného Šohaje, Jirky Hrubého. Ten, když spatřil padáčkáře, pravou rukou smekl ten klobouk, nakolik mu kabina dovolila, a po celou dobu toho přízemního defilé za mnou otáčel hlavu a zdravil mě tak s rozesmátou tváří! Hodně jsem přemýšlel o tomto úkazu a po čase dospěl k závěru, že každý umí létat, jak si zaslouží; jsou ovšem tací, kteří když sednou do letadla, letí jim to samo! S tímto jevem jsem se ostatně nesetkal naposledy, jak uvádím v kapitole o leteckých přístrojích.
Genius locí padáčkářova výsostného území, umocněný fenoménem letního poledne, kdy struktura prostoročasu indukuje v éteru nebývalé silové efekty, může u senzibilních jedinců vyvolat nečekané představy, označované v uměnovědné literatuře jako alegorie. Tuto tušenou souvislost jsem si uvědomil, když jsem při jedné návštěvě u Jiřího Poura v Rožďalovicích spatřil na stěně věhlasný dřevoryt Maxmiliána švabinského, příznačně nazvaný právě „Srpnové poledne“. Je zde zobrazena dívka, neskrývající ničeho z autorova vnímání reality, avšak vznášející se, narozdíl od nás bez jakékoliv technické pomoci, nad zemským povrchem! V intencích zpětné extrapolace mě již tehdy napadla dänikenovská myšlenka, že jednoduchým prolnutím časovou prostorosmyčkou by k takové inspiraci dospěl kroměřížský Mistr docela snadno při službě na padáčku, zejména když podnětem k jeho iluzi mohla být historicky doložená událost, kdy se nad povrchem letiště ocitla dáma s proutěnou nůší na zádech, nadnášená stoupajícím lanem navijáku.
Oduševnělé prostředí padáčkářova pracoviště bylo přímo stvořeno pro onu formu duchovní obrazivosti, řízenou přáním subjektu a známou pod souhrnným názvem denní snění. Nemohu zde obšírněji rozvádět toto téma sociální psychologie, značně svým rozsahem překračující rámec předmětného pojednání. Omezím se pouze na konstatování, že plachtař, delegovaný denním rozkazem z toho – kterého důvodu do služby padáčkáře, ocitl se tak v duševním rozpoložení, s nímž nemohl padnout na úrodnější půdu, než jakou představuje vokšické letiště přibližně uprostřed vzletové a přistávací dráhy.
V onom rozpoložení jsem byl zastižen jednoho letního srpnového poledne, kdy intenzivní anticyklona postupně snižovala konvektivní vrstvu při zemi zvolna klesající výraznou subsidenční inverzí, která umožňovala plachtařům využívat toliko bezoblačnou termiku, ke které dochází nad rovinou jen na několik málo hodin brzy po poledni. Důsledkem této situace byla úplná absence letadel na letištní ploše s výjimkou vlečné stošestky. Navijákové lano bylo traktorem nataženo celou svojí délkou v trávě úplně stejně, jako zbývající perzonál včetně obsluhy navijáku.
Moje tehdejší snění se však ubíralo jiným chodníčkem. Nezříkal jsem se Rajských zahrad Mistrových, jejichž leckteré subjekty nabývaly v mé fantazii zřetelných obrysů některých spolužaček. Avšak blížící se úřední zkoušky upíraly moji mysl ke kráse jiné přirozenosti, prezentované tehdy větroněm LG – 125 Šohaj. Naladěn nadšeným líčením kamarádů, vzhlížel jsem tomuto dalšímu mezníku plachtařské kariéry jako k nesmrtelné milence. S rozechvěním jsem sledoval jeho žlutooranžovou eleganci proti modré obloze ve fázích letu, kdy každá následující mi připadala neskonale krásnější té předchozí. Jeden z nich se právě blíží ze severovýchodu od Kumburku, veden zkušenou rukou pedagoga Míly Novotného, aby se po slastných chvílích v bezoblačné termice zařadil do okruhu před přistáním. Tu trochu přebytečné výšky ještě spotřebuje závěrečným kroužením, a jako by tušil touhu padáčkáře sytit se tou krásou ze všech úhlů pohledu, kloní své rozpětí stále víc od země k zenitu. A aniž by se co řeklo, nakláněni se jeví najednou jinak, už to není ta pravá elegance, už je to, vážení diváci, ano, už je to – vývrtka!
První otočka jakoby z radosti, další však zdánlivě nekonečná, ač všemi silami pilota odvracovaná! To už běžíme tím směrem – a na co myslíme? To vám ani potom nikdo neřekne, protože to neví, až to, že když se znovu podíval dopředu, nad hřeben Vápenek se vyhoupl Šohaj, už zase elegantní, jako by se nic nestalo, sebejistý nabytou rychlostí, přitlačovaný bez klapek k přistání co nejblíže k letišti. A pak už je tu pilot s rozpačitým úsměvem v osmahlé tváři s bledězelinkavým odstínem.
Padáčkář opět sleduje napínající se lano, odmávnutí, startující větroň, snášející se padáček. Traktor se vzdaluje, odvíjejíc lano z bubnu navijáku, za nímž se nad údolím Svaté Trojice tetelí vzduch letního odpoledne. Severněji pak tmavý hvozd, odkrývající tajemné Prachovské skály jen zrakům plachtařů ze vzduchu, k němu se řadící Přivýšina, za ní pak na půlnoc v oparu dálky vrch Kozlov a Tábor, na východ Bradlec s Kumburkem, blíže pak Zebín, podle pověsti kamének, který ze svého střevíce vysypal ďábel při jakési honičce, a město Valdštejnovo s Valdickou branou do Českého ráje. To je ta krajina našeho denního snění, která podle mudrců představuje stav duše padáčkářovy. Dejme jim za pravdu, obzvlášť když náš pohled přechází z kostela Panny Marie de Sales, chrámu úhledné práce vlašské, blíže k východnímu okraji letiště, odkud právě vyjíždí traktor Ford – Fergusson, vedle hlavy řidiče – je to jen zdání? ne; ještě chvilku – a už je to jisté: ještě jedna hlava! Zemský ráj to na pohled, krásný vzhled je na ten boží svět, proč bychom se netěšili…: jedou mě vystřídat !