TRP
Pro majoritní část české populace toto kuriózní spojení tří souhlásek nepředstavuje příliš srozumitelné slovo. Pouze lingvističtí příznivci naleznou pro tento výraz jakési porozumění. Například já: již v útlém dětství mi u příležitosti nějaké mé fyzické či duchovní újmy říkával otec: Trp, Kozáče, budeš atamanem! A tak již od té doby vím nejen kdo jsou Kozáci a kdo je ataman, ale i jak zní imperativ od slovesa trpěti! – Tímto konstatováním jsme však v objasnění významu titulu této kapitoly příliš nepokročili. Pátrejme však dále.
V bývalém Československu, dnes v Česku, přesněji v krajině na severovýchod od hlavního města, vymezené zhruba obcemi Rožďalovice – Sobotka – Lomnice – Nová Paka – Hořice – Kopidlno, by se případný badatel po významu toho slova dočkal překvapivého zjištění! Nejeden z oslovených obyvatelů uvedeného území by mu totiž odpověděl: samozřejmě, vím!
Opusťme však zavčas tento rádoby romantický sloh a věnujme se konečně v propozicích díla deklarované literatuře faktu.
Přenesme se na začátek druhé poloviny minulého století, do roku 1953! Byl to nepochybně zajímavý rok: Evropa se chystala oslavit osmé výročí ukončení druhé světové války, jinde ve světě se to už zase řezalo. Ve čtvrtek 5. března zemřel generalissimus Stalin, v sobotu čtrnáctého pak jeho ctitel, a jak se právě ukázalo, až za hrob věrný následovník, prezident Gottwald. A v neděli 15. března jsme se my, čerství absolventi teoretického kurzu létání poprvé nedočkavě sešli na letišti ve Vokšicích! Byl krásný den, jasno, slabý až mírný vítr, státní smutek a celostátní zákaz létání! Kromě mnoha jiných věcí se dozvídáme, že již brzy přiletí nový dvousedadlový větroň LF-109 Pionýr. Přiletěl, a v neděli 29. března byl na jičínském letišti zahájen první turnus plachtařského výcviku na dvousedadlovkách! Plni nezapomenutelných dojmů jsme si hrdě zapsali první letové minuty. Do podzimu toho roku jsme se všichni šťastně dopracovali k samostatným letům a nastal nejvyšší čas vážně se zabývat myšlenkou, jak tuto významnou událost v historii jičínského aeroklubu oslavit. Odpověď na tuto otázku byla od počátku zřejmá, zbýval jen úkol, jak ten velký mejdan zvládnout organizačně, legislativně, administrativně, logisticky a v neposlední řadě zejména ideově.
První dva ročníky těchto sezónních slavností proběhly ještě pod neutrálním a univerzálním názvem letištní mejdan. Teprve na pozvánkách třetího ročníku v roce 1955 se objevuje pověstný titul T R P – Tradiční reprezentační plesání. Dnes, po více než padesáti letech se můžeme jen dohadovat, jak otcové-zakladatelé dospěli k takové ptákovině!
Pravděpodobné vysvětlení, opřené částečně o svědectví pamětníků, je toto: v oněch letech v masopustních obdobích na nás ze všech stran útočily plakáty, inzerující Tradiční reprezentační plesy. Zakladatelé naší akce, v poctivé snaze zvýraznit důstojnost oslav, patrně podlehli průrazné sugesci tohoto titulu. Posléze si však uvědomili (i přes svou proslulou zálibu v absurditách), že představa ofrakovaných džentlmenů v interiéru vokšického mrdníku je přeci jenom neadekvátní. Mezi tím však v průběhu přípravných prací zejména šifra TRP natolik zdomácněla, že na její změnu nebylo ani pomyšlení. Vydali se proto cestou kosmetických modifikací původního titulu: nejprve drobnou záměnou slova ples za plesaní s tou útěchou, že plesat můžete nejen v letištní dílničce, ale i ve vytahaném svetru, v podnapilém stavu, případně v rozpáraných kalhotách, jak bude uvedeno dále. Posléze pak zapracovali na posledním slově radikálněji, takže na pozvánce k šestému ročníku TRP v roce 1958 již stojí Tradiční reprezentační podnik. Tak to vydrželo do dalších let, kdy už i první slovo názvu přestávalo být pro tuto každoroční událost bombastickou nadsázkou.
Následující analýza ústředního tématu vychází z deskripce několika úvodních ročníků Tradičního reprezentačního podniku na jičínském letišti ve Vokšicích, která byla zpracována s využitím historických materiálů, zachovaných ponejvíce ve formě deníkových záznamů, dokumentárních fotografií a v neposlední řadě pak vzácného informačního potenciálu postupně systematicky objevovaného memoárového a literárního odkazu některých vokšických celebrit.
Historicky první TRP, tehdy ovšem ještě pod prozatímním názvem letištní mejdan, se uskutečnil, jak bylo ohlášeno na nástěnce, dne 12.prosince 1953 ve všech prostorách vokšického letiště! Těmi prostorami se rozuměla v první řadě pověstná dílnička s přilehlým seníkem, hangár se separátními halami pro bezmotorové a motorové letouny a externí budka vzor „dabl jů-sí“ na hrázi rybníka nad hangárem, opatřená mechanickým semaforem „volno-obsazeno“, ovládaným při dosednutí, a s dveřmi, na kterých byl přibit fletner z kteréhosi zrušeného letadla s nápisem „ZDE NETLAČIT!“
Organizační směrnice, uveřejněné na nástěnce, byly na tak významnou událost neobyčejně stručné. Po těch letech mi v paměti utkvěly zejména dva příkazy: povinnost zúčastnit se – a přinést láhev rumu! První z úkolů, obrážející ušlechtilé myšlénky olympijské, byl dle všeho splněn náležitě: málokdo chyběl, a těch, kteří přímo nezvítězili, byla drtivá většina!
To ale předbíhám a proto obraťme nyní pozornost k onomu bodu programu, který byl na nástěnce prezentován pod prostým názvem kulturní vložka. Jiří Pour ve svých Pamětech na straně 376 uvádí, že v tehdejší době šlo o zcela nepostradatelnou součást každé oslavné záležitosti. Polistopadové generaci se pod tímto pojmem vybaví nejspíše „always s křidélkami“; nejen pro ni je však nutno připojit vysvětlení, že v nejednom případě byla pod tímto prostým označením prezentována předem netušená kulturně-umělecká událost, jejíž skutečný formát byl rozpoznán teprve později, občas i s nečekanými následky.
Není na místě nějak dramaticky se propracovávat ke zjištění, že za vůdčí formu kulturní stránky sezónních oslav na jičínském letišti byl zvolen právě film. Je však nanejvýš vhodné rozkrýt, proč tomu tak bylo.
Na počátku byla tři jména: Marx, Lenin, Pour.
Marx jako první od dob řecko-římských a středověkých klasických filozofů pochopil a ve svém díle vyzdvihl význam kinematografie pro výchovu pracujících mas. Lenin tuto teorii rozpracoval do nejširší praxe. Pro nás je na tomto místě nejdůležitější ta skutečnost, že jako první na světě zapojil do služeb filmu letectví. Na palubu čtyřmotorového velkoletadla konstruktéra Igora Sikorského Ilja Muromec nechal instalovat obří projekční aparaturu, přičemž za promítací plochu za letu sloužily mraky! Sledovanost byla obrovská, nadšené obecenstvo přetěžovalo na trase letu následující telegrafní stanice naléhavými dotazy, jak to dopadlo!
V těchto revolučních tradicích zcela nepochybně, i když neokázale, pokračoval i náš třetí protagonista. V již zmíněných Pamětech tento první a následně dlouholetý předseda zábavního výboru našich slavností však zcela opomíjí svoji historickou úlohu při volbě ústředního média a přímo prezentuje programovou nabídku stručným sdělením, že, cituji, „osnovou první kulturní vložky prvního letištního mejdanu byly německé trofejní filmy Útok na Maltu ze vzduchu, Medičejové a Krása“. Toto stručné a zároveň nadmíru skromné konstatování leccos napovídá, ale zároveň vyžaduje širší vysvětlení. Na sklonku druhé světové války se Jiří aktivně zapojil do bojů na straně vítězných mocností na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava, zejména na Rožďalovicku. Jak bylo časopisecky vzpomenuto při nedávném šedesátém výročí těchto událostí, mimo jiné zajal několik nepřátel a zmocnil se rovněž nezanedbatelného množství válečné kořisti. Úřady osvobozeného státu ocenily jeho zásluhy i tím, že část tohoto materiálu menšího strategického významu ponechaly v jeho rukách. Takto na našem území zůstaly zachovány i tyto filmové dokumenty, aby se staly požehnáním kulturních vložek poválečných vokšických TRPů.
Mladším čtenářům se může zdát takto uváděný význam kinematografie značně přehnaný. Věřím, že k vysvětlení stačí připomenout některé skutečnosti z oněch starých časů.
Byla to doba, kdy jsme se na vesnicích těšili na neděli do biografu! Závistivě jsme poslouchali vyprávění městských spolužáků o filmových představeních i dvakrát v týdnu a žasli nad kulturními poměry v metropolích, kde jste mohli jít do biografu kdykoliv! Televisi (ano, tenkrát skutečně psáno s „es“) jsme znali z učebnic fyziky a její dnešní postavení jsme ani v nejmenším netušili.
V této kinonáladě poloviny dvacátého století, na kulturou dosud nezvoraném poli jičínského letiště, instalovali příslušníci zábavního výboru ve vokšické dílničce Pourovu zvukovou promítací aparaturu šestnáctimilimetrového formátu za nedočkavé pozornosti okolního obecenstva, sledujícího pozorně všechny detaily příprav, včetně předehřívání žárovky z projektoru v kapse kalhot – osvědčené to finty zkušených promítačů.
Vlastní promítání pak probíhalo v atmosféře, předznamenávající téma následných odstavců kapitoly. Proto ještě v rychlosti alespoň stručný výčet tehdejšího repertoáru: vedle zmíněných tří německých dokumentů to již v příštím roce byly snímky kameramana, režizéra a producenta Jiřího Poura Cena Prachovských skal 1952-1953, Celostátní plachtařské závody, filmy o maďarských a bulharských plachtařích a žánrové snímky z letiště ve Vokšicích, z profesionálních dílen pak známý Modrý den a kreslené grotesky hollywoodského ražení, jako je Kačer Donald ap. Podrobnější údaje o uvedených titulech by neúnosně přesáhly rámec našeho pojednání. Snad jen k legendárnímu německému snímku Schönheit, uváděnému v původním znění bez titulků, můžeme připomenout jeho hodnocení z pera renomovaného filmového recenzenta v kapitole O sexu tenkrát na letišti, a k jeho světonázorovému obsahu pak připomenout příhodné stanovisko mého slovenského spolužáka z padesátých let minulého století: Keď tam sú holé baby, ideológia mi môže byť ukradnutá!
Další odstavce věnujeme fenoménu, který, ač se o tom spolu s dalšími podobnými úkazy v dějepise neučí, fatálně ovlivňuje globální vývoj lidské civilizace: alkoholu. Tato poměrně jednoduchá sloučenina z dílny organické chemie provází lidstvo na cestě od jeho úsvitu až ke stále oddalované totální záhubě, již několik tisíciletí urputně předpovídané společenstvím fantaskních abstinentů, kteří odolávají jeho nástrahám způsobem, který je záhadou i pro vědu jednadvacátého století! Přitom je jisté, že kdyby již například vojáci proslulého šiřitele civilizace, makedonského vojevůdce Alexandra, před každým gefechtem nefasovali rum, těžko by se jejich velitel dočkal přívlastku Veliký!
Kolem alkoholu, vzhledem k této jeho historické úloze, vzniklo nesmírné množství mýtů začasté diametrálního obsahu. Opět, ve službách tolik potřebné stručnosti, vybereme z těchto bájí vhodný korespondenční vzorek; nabízejí se následující příklady, zejména pro své tolik potřebné vlastnosti: jsou pouze dva a exaktně ilustrují onu předznamenanou protichůdnost. Podle prvého, alkohol je, stejně jako oheň nebo úřad, dobrým sluhou, ale zlým pánem! Podle druhého pak alkohol, podávaný v malých dávkách, neškodí v jakémkoliv množství! Oba tyto mýty osudově poznamenaly již první ročník vokšických slavností a překvapivě se zasloužily o zařazení „fenoménu alkohol“ na přední místo jejich programového schématu.
Nahlédněme nyní tento náš předmět ze stanovisek pragmatických, nejprve z hlediska investičního a logistického.
V tehdejším lidově-demokratickém Československu, po měnové reformě v červnu 1953, bylo možno poříditi si solidního lidoopa již od částky dvanáct korun: tolik totiž stály 2 litry ovocného vína, mezi odborníky známého pod termínem čučo, které bylo schopno v uvedeném objemu přivést standardního jedince do komparativního stavu; pro porovnání: navijákový start tehdy stál 5 Kčs. Je namístě zmínit krajinskou variantu uvedeného etalonu, proslulé Kopidlenské rybízové, známé pod místním názvem hulákadlo. Toto neobyčejné víno je v povodí řeky Mrliny připomínáno již v 6. století našeho letopočtu v souvislosti s pěstováním rybízu velkoplodého tehdejším kmenem Charvátů na šancích Češovských valů, od kdy evidentně vtisklo tomuto kraji specifický ráz až do našich časů; nepochybně by o tom mohl vyprávět své i náš přední plachtařský přeborník a rekordman a příležitostný ředitel cukrovaru v Kopidlně inženýr Ilja Kopáček, který byl těmito regionálními okolnostmi donucen přestavět svůj podnik na lihovar!
Přes tyto nepochybné územní i mentální tradice ustanovili pořadatelé prvního vokšického festivalu za pilotní esenci v kategorii nápojů, jak již bylo vyzrazeno výše, rum! Z rychlosti, s jakou se informace o této volbě objevila na nástěnce, tehdejším to internetu můžeme soudit, že rozhodování neprovázely žádné pochybnosti. I dnešní historici hodnotí toto ustanovení jako nesporně racionální a pokrokové: byl to sortiment i v tehdejší poválečné Evropě dostupný a investičně přijatelný, z hlediska vojenského výtečně respektoval chuťové návyky mužstva a politicky prozřetelně předjímal naše budoucí vztahy k zemím jeho původu v karibské oblasti.
Dalším z pragmatických aspektů je hledisko distribuční, přičemž z celého tohoto dlouhého a složitého řetězce se zaměříme na článek poslední, končící vpravením média do organizmu spotřebitelů. Koho dnes ostatně zajímá, že se to před tím z obchodu na letiště vozilo autem jičínské autoškoly na benzin za peníze daňových poplatníků, že? Skutečný důvod je však jiný: při prvním ročníku našich sezónních oslav se ukázalo, že právě tento poslední článek byl osudově kritický pro celou kulturní a společenskou náplň programu.
O průběhu prvního mejdanu, předchůdce pozdějších TRPů, se zachovala celá řada svědectví. Dnes již víme, že ta se skládají dílem z historických pravd a dílem z účelových výmyslů a spekulací, jako ostatně celé známé dějiny lidstva.
Dobře si vzpomínám na pondělí 14.prosince 1953, kdy jsme se my, školou povinní účastníci vokšické párty, o přestávkách probírali sobotními zážitky. Spolužák Zdeněk Meloun se však našich debat neúčastnil. Teprve někdy ve středu se přiblížil k našemu kroužku a nesměle se zeptal, jaké to bylo! Na naše překvapené pohledy otevřel svůj diář na straně sobota 12. prosince, kde bylo napsáno červeně letištní mejdan – začátek 17.30, a pod tím kostrbatým písmem – konec 18.30. Nic víc!
Takovéto svědectví je rozhodně přijatelnější, zejména pro širší veřejnost a jako historický pramen, než nechutné smyšlenky o – řekněme – netradiční verbální a múzické prezentaci zúčastněných celebrit, účelově zaměřené k jejich společenské a politické diskreditaci, o obecenstvu, dávícímu na záda sousedova u stolu i na odvrácené straně hangáru, o psisku, lízajícímu oděv a tváře páníčků na podlaze a chodícímu pak klátivě, a tak podobně.
Pořadatelé prvního ročníku vokšického festivalu měli téměř rok na to, aby jeho průběh zhodnotili a zodpovědně připravili ročník druhý. Příčina nečekaného vývoje programu byla rozpoznána poměrně brzy, některými otužilejšími účastníky již v průběhu večera, a později byla oficiálně formulována jako selhání záchovnéno regulačního řádu ve finálním distribučním stupni. Připomeňme některá fakta: souhrnné zásoby kategorie nápojů byly od začátku programu vystaveny na viditelných místech bez jakéhokoliv upozornění na nebezpečí při jejich používání. Takový způsob prezentace přímo vybízel publikum k živelnému chování s předvídatelnými následky. To pořadatelé evidentně podcenili a čelili pak následkům i kritice. Na svoji obhajobu uváděli vesměs argumenty, běžné v občanské společnosti při podobných nehodách. Výjimkou bylo tehdejší vystoupení staršího kolegy z našeho kurzu, známého teoretika, explikátora a jednoho ze zakladatelů TRPů Rudolfa Zikmunda. Ten svoji obhajobu pořadatelského sboru založil na učení marxisticko-leninské filozofie, která v tehdejší době pronikala již do nejširších vrstev československé populace. Dokazoval, že pořadatelé při tvorbě programového schématu vycházeli z praktické aplikace principu vyspělé komunistické společnosti, formulované leninskou tezí „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Bohužel nedohlédli, že naše současná pospolitost nedosáhla dosud politického uvědomění, hodného těchto darů vyspělé budoucnosti a vyložila si onu poučku po svém.
Zkrátka, podle pozdější formulace redaktora Frýby – než mohli vokšičtí draci ukázat všechny své schopnosti, spotřebovali, to jest vychlastali, co se dalo!
Tím by měla lamentace nad rozlitým mlékem, resp. rumem prvního ročníku předchůdce TRPů končit. Opravdu definitivně tento odstavec uzavřeme aktuální zprávou: některým badatelům to nedalo a otevřeli toto téma znovu na přelomu tisíciletí v novém společenském a ekonomickém klimatu. Položili si otázku, jak by se tehdejší situace vyvíjela v prostředí tržně ekonomickém. Ve svém úsilí však uvázli v polovině cesty, když se dopracovali pouze chabého svědectví několika tehdejších účastníků, kteří připustili, že v přítmí promítacího šálku zahlédli sem – tam neviditelnou ruku trhu, šmátrající nad stolem po nedopitých lahvích.
K nápravným opatřením se v průběhu roku uskutečnila celá řada jednání oficiálních, kuloárových, veřejných, zákulisních, tajných i odročených, ze kterých vzešlo rozhodnutí soustředit veškerou moc pracujícího lidu do rukou náčelníka pro strategické zásobování, jehož základní povinností bude důsledné uplatňování lednového usnesení ústředního pořadatelského sboru o zavedení nových trendů ve finální distribuci generálního média, a hlavní náplní práce pak činnost dozorčí, kontrolní a poradenská pro konsekventní respektování malých dávek při poskytování jakéhokoliv množství. Touto funkcí byl pověřen dosavadní předseda sboru pořadatelů pan Svatopluk Novotný, řečený Babroš. Budoucnost ukázala, že to byla moudrá volba.
Druhý ročník vokšického mejdanu vyšel na sobotu 11. prosince 1954. V době odpoledních příprav všichni s napětím sledovali vystoupení nového arzenálního náčelníka. Jeho prvním počinem byla důsledná centralizace zásob. Zajímavý byl již jeho soubor technických opatření: meteorologickou budku nechal z exteriéru přemístit do ústředního rohu dílničky, když před tím byla její přístrojová část demontována a uložena v depozitáři hangáru; její funkcí byli dočasně pověřeni vybraní členové aeroklubu s potřebnými patologickými dispozicemi (revmatizmus, artróza apod.). V interiéru budky byl uzamykatelnou formou deponován veškerý materiál lahvového formátu, takže nežádoucí vyskladňování osobami, jež zde nevykonávají službu ani dozor, nepřipadalo v úvahu. Přepadení psychologickým nátlakem neodbytných loudilů odrážela spolehlivě neprostupná hráz náčelníkova charakteru, odhodlaného chránit svěřené hodnoty až na pokraj infarktu myokardu.
V atmosféře tohoto vokšického období nové egalizační politiky (NEP), kdy byla organizační cestou efektivně vyrovnávána rozdílná tématická afinita čili námětová příbuznost jednotlivých dvojic subjektů – člověk-šnaps – (odborníci snad porozumějí) – se nebývalou měrou rozvinula kulturně – umělecká stránka programu. Zcela spontánně se na pódiu střídali sólisté i skupiny s hodnotnými výkony. Vzpomínám, že v jedné chvíli se znenadání v našem středu objevily – housle! Obestřela mě tehdy úzkost, kterou později geniálně vylíčil český hudební velikán Ivan Mládek ve své kantátě pro mužský sbor, housle a bendžo s názvem Do hlavy ne – do houslí ne! Avšak následující vystoupení profesionálních kantorů Lukáše a Novotného rozptýlilo tyto obavy. Jejich mistrovský přednes drobných skladeb velkých mistrů Na silnici od Prášil a Kdyby to naši věděli vyvolal u publika bouřlivé ovace. Koncert pak nezapomenutelným způsobem uzavřel Jaroslav Kopáček brilantním provedením světoznámé skladby Kanárek. Znalci rozpoznali a ocenili zejména do té doby nevídanou techniku hry pověstného trylku – za kobylkou! Tato technika pronikla v příštích letech do širších vrstev interpretů, sám jsem se s ní setkal u své vnučky v Lidové škole umění.
Jak již bylo uvedeno výše, třetí ročník nesl poprvé titul Tradiční reprezentační plesání, tedy konečně TRP, a konal se v sobotu 3. prosince 1955. Pořadatelé shromáždili již více poznatků o možnostech vývoje večerních událostí a na pozvánkách uvedli jen některé informace a stručný programový nástin. Kromě zmíněného titulu a data konání to byly vybrané pořadatelské funkce: sbormistr – Frýba, kamera a projekce – Pour, asistent projekce – Finke, zvuk – Černý, předseda nápravné komise – Novotný, asistentka předsedy – Novotná, servírka – Kratěnová, muž pro nejhorší práce – Nožička, zvláštní efekty – Hrubý, topenář – Donth.
Program:
19.30 Pádlo – úvodní znělka, projevy představitelů, předtančení
19.50 Televizní projekce: filmy, diapozitivy
21.00 Občerstvení, společenské hry – až do rána.
V tomto historickém textu nás nepochybně zaujme bod televizní projekce. V polovině onoho roku 1955 zahájila Československá televize vysílání z pražského vysílače Petřín. Neinformovaný čtenář by se mohl domnívat, že podzimní účastníci třetího TRPu ve Vokšicích, řečeno dnešním jazykem, „čuměli na bednu“. Nebylo tomu tak; to jen pořadatelé se nechali unést tehdejší euforií nad novým médiem a připravili mu slavnostní uvítání malou technickou obměnou dosavadní podoby prezentace filmové produkce. Stačil k tomu dřevěný rám, na kterém byl napnut průsvitný pauzovací papír; promítáním z druhé strany, tak zvanou zadní projekcí, měl vzniknout dojem sledování programu na televizní obrazovce. Ovšem, upřímně řečeno: kdo měl tenkrát u nás představu o sledování něčeho na obrazovce? Snad jen rentgenologové před svými stínítky a operátoři u radaru nad katodovými trubicemi; ty však těžko můžeme pokládat za předchůdce televizních diváků.
Čtenáře, znalého základních principů optiky, nepochybně napadne, že tato zadní projekce ze své podstaty poskytuje divákům obraz stranově obrácený. Tento antagonizmus působí problémy u obrazů notoricky známých a zejména pak při zobrazování jakýchkoliv nápisů, například titulků, snad kromě čínských, japonských, arabských, maďarských apod. Na tento nedostatek již předem upozorňoval mladý iniciativní asistent projekce s poukazem na jednoduché řešení promítáním do pravého úhlu s odrazem v zrcadle. Bohorovní šéfové však jeho návrh odmítli s názorem, že to stejně nikdo nepozná. Ono se to taky splnilo, protože zásobovací důstojník vydával stravu již při promítání!
Povšimněme si ještě jednoho programového bodu: předtančení. Co tím pořadatelé mysleli? Nabízí se vysvětlení, že stejně jako v případě názvu oslavy, i zde se zhlédli v poutavých plakátech repre-plesů, kde předtančení rozhodně nikdy nechybělo. A jak by svůj příslib splnili? Při své známé zálibě v absurditách si s tím jistě hlavy nelámali. Vždyť např. na pozvánce na jeden z dalších TRPů slibovali od určité večerní hodiny otevření úschovny manželů!
Je tu ovšem ještě jedna verze: již v předchozích ročnících se v jistých stadiích večera spontánně formoval kult pohybové aktivity, který se u vyspělejší části obecenstva vytříbil ve skupinový, cílevědomě organizovaný motorický projev. Vůdčími osobnostmi tohoto uměleckého tělesa byli zejména pánové Václav Lukáš, Miloslav Šebík a další. Tento mužský sbor synchronního tance úspěšně provázel reprodukované i živé hudební produkce a zejména jeho klasický kankán sklízel bouřlivé ovace. Jeden z tehdejších recenzentů použil termín pánské girls. Naši badatelé dodnes zatím bezvýsledně pátrají, kdo tento vokšický umělecký objev vyzradil na konci padesátých let zakladatelům pražského divadla Semafor, kteří se od té doby chlubí jeho autorstvím!
Mne z těchto bohatýrských časů provází jedna vzpomínka až do současnosti. Při jedné odvážné kreaci si Mistr Lukáš natrhl kalhotu zdola až téměř do pasu. V následujících desetiletích tento prvek pronikl do dámské módy a udržel se tam až do příštího tisíciletí. Stává se, že se můj zrak setká s pohledem dámy takto oblečené, ve kterém mohu číst: „Vsaď se, dědku, že vím, na co teď myslíš?“ A já vduchu odpovídám: „Ó, vzácná paní, jak rád bych se o cokoliv vsadil a jistojistě vyhrál, jen kdybych věděl jak dokázat, že myslím – na Václava Lukáše z Vokšic!“
Na sklonku příštího roku se na nástěnce objevila tato vyhláška:
Naše draky a draky našich dračic mají nalétáno zase o 365 dnů více!
Generální revize všeho létajícího a skákajícího perzonálu aerovlekové stanice Jičín v duchu tradic našich T.R.P.
se koná dne 8. prosince 1956
ve vylepšených obvyklých prostorách. Začátek v 18 hodin.
! Program bude úplným překvapením !
Z tohoto čtvrtého ročníku TRP se zachoval dostatek svědectví, která reálně dokumentují, že tomu tak opravdu bylo! Jak jsme již konstatovali, programová nabídka se rok od roku zdokonalovala nejen v tradičním prologu kinematografickém, ale i v dalších dějstvích původně ohlašovaných jako společenské hry, volná zábava apod. Z počátku spontánní přínosy jednotlivců i souborů postupně přecházely v předem organizovanou a komponovanou tvorbu.
Součástí zmíněných svědectví je kolekce dokumentárních fotografií, která obsahuje několik snímků z divadelního vystoupení našich amatérských ochotníků. Ty jsou vzácnou připomínkou tehdejšího avantgardního počinu uměleckého kolektivu, seskupeného kolem našeho známého dramatika, překladatele a režizéra Jana Šavrdy. Ten byl hlavním autorem dramatického pásma na shakespearovské téma, netradiční syntetické básně na oslavu alžbětinského génia. V novém původním překladu zde prezentoval klasické dílo v komprimované podobě s vybranými postavami v konfrontacích, o kterých se jim v originále ani nesnilo. Dílo citlivě přenesl do českého národního prostředí, takže nejen že naši zem vrátil z mořského pobřeží zpět do kotliny, ale i původní text obohatil o celou škálu národních prvků; např. Hamlet ve svém monologu neposílá nebohou Ofélii do kláštera, nýbrž – však vy víte kam. Jedním z vrcholů syntetického pojetí díla je rvačka žárlivého Othela s Romeem. Monolog Julie nad oběma mrtvolami, nezapomenutelně ztvárněné Annou Kratěnovou, končí slovy typicky českými: Zase jste se ztřískali, odcházím k mamince…! Pásmo vyvrcholilo výstupem samotného režizéra, který vpadl na jeviště s jakýmsi pravítkem v ruce a se slovy, že přichází „svět jako ústřici otvírat mečem!“ Hleděl při tom ohnivě na meteorologickou budku se zásobami nápojů a všichni cítili, že otvírání ústřic a světa je jen poetickým výrazem pro finále, na které měl navazovat další zajímavý program. Na scénu však nečekaně vstoupila paní Novotná a s alžbětinským úsměvem ve tváři poslala rozkuráženého režizéra do kláštera!
Ve stejně progresivním duchu se nesly i další ročníky sezónních oslav ve Vokšicích. V šedesátých letech, proslulých všeobecným společenským a politickým oživením, se objevily první ohlasy v médiích (provázené poťouchlým tvrzením našich cyniků, že nejspíše v rubrikách Veřejná bezpečnost pátrá, radí a informuje) a odezvy vokšických TRPů pronikly i do kulturních a uměleckých kruhů nedalekého Jičína. Zprvu jen projevy zdvořilé náklonnosti se rozrostly na srdečné fandovství a následně i seriózní zájem. Zde je namístě připomenout zvěst, která stála u zrodu odvážné domněnky, podle které fenomén TRP překvapivě otiskl svoji stopu i v umění výtvarném: známý jičínský malíř doktor V. si údajně vybral právě jednoho z našich protagonistů, aby mu ležel modelem k jeho věhlasnému obrazu Ráno opilcovo Pod Koštofránkem! – – –
Na konci minulého století, v jehož polovině tradice vokšických TRPů vznikla, jsem se při jedné návštěvě hlavního města zastavil před plakátovací plochou u Domu umělců. Po chvíli se za mnou ozval známý hlas: To je dost, že se ukážeš, ty stará vojno! – Dávný kamarád z letiště, setrvali jsme v dlouhém, srdečném rozhovoru. Při loučení pohlédl na plakáty za mnou a řekl: Co bych chodil na Pražský jaro, když můžu jít do Vokšic na TRP!
Třináctá komnata Jiřího Poura
Při shromaždování podkladů ke své vědecké práci Lidové výroční slavnosti na Jičínsku, zejména ve Vokšicích, jsem se poprvé setkal se slovesným dílem Jiřího Poura, nesoucím prostý název Paměti. Byl jsem s největší pravděpodobností i jeho prvním čtenářem, nepočítáme-li autora, protože Jiří mi tehdy s laskavým porozuměním pro moji práci zapůjčil samotný rukopis! Toto obsáhlé dílo je samo o sobě nesmírně zajímavé už jen tím, že zaobírá časové období bezmála jednoho století, nabitého událostmi politickými, společenskými, kulturními, vědeckými i sportovními. Nyní však věnujme pozornost pouze jedné kapitole, jejíž podrobná analýza mě posléze přivedla k nepochybnému závěru, že v Jiřího Pamětech není všechno!
Tato kapitola líčí autorovy původní zážitky na jedné z vokšických výročních slavností ve druhé polovině minulého století. Následující autentická citace začíná po skončení úvodní organizované části kulturního programu. Po rozsvícení v promítacím sále se naskytl pohled, který šéflékař doktor Vokrouhlický klasifikoval prvním stupněm ohrožení. Pokračuje autor Pamětí:
„Jako potvrzení tohoto verdiktu a zároveň historický signál nástupu nové epochy, k jakým patří například i výstřel z Aurory, proletěla něčí bota promítací plochou! Rychle zachraňuji s několika pohotovými pomocníky křehká technická zařízení a uchyluji se do relativního ústraní. Sleduji vzrůstající aktivity publika, občas se připojuji svými špetkami do mlýnice, ale hlavně pozoruji a nestačím žasnout: ohromen konstatuji, že se přede mnou odehrává monumentální scéna světového dramatu, jakým je vývoj lidského druhu na planetě Země! Autoři samozřejmě, v rámci uměleckých licencí, přizpůsobili příběh současným podmínkám uvedení, takže například z čistě praktických důvodů reálnou dobu předlohy zhruba pěti milionů let vměstnali do jediného večera. Rovněž tak celý děj časově zcela invertovali, protože v naší inscenaci nelze epochu lidoopů logicky zařadit jindy, než v závěru kusu jako velkolepé finále. Jinak však všechno působí naprosto věrohodně. Ansámbl v úvodních výstupech již vyvinutého Homo sapiens (člověka rozumného) se na zrychlené cestě proti času mění téměř neznatelně v druh Homo erectus (člověka vzpřímeného), který v dávnověku tuto vlastnost nabyl, když se navzdory dosavadním zvyklostem postavil na zadní! V našem dramatu, v důsledku časové inverze, však pozorujeme jeho neklamné podlamování nohou a aktéři brzy postupně opouštějí chůzi po dvou (lokomoci bipedální), aby v přízemí pokračovali lokomocí kvadrupední. V tomto místě zařadili autoři malé intermezzo, vybočující z rámce dosavadní osnovy díla – evolučního procesu: někteří z herců obratně demonstrují další příklad lokomoce, kterou ve svých studiích popisuje profesor inženýr Ivan Mládek jako chůzi typu vzduch – země!
Záhy se na scéně objevuje další lidský druh, Homo habilis. První z nich si obouvá botu, ano, je to ten z prologu představení, nedělá právě čest své nové roli člověka zručného, marně zápasí s tkaničkami. Ale to už nastupují první hominidé rodu Australopithecus neboli jižních opic, které chodily po čtyřech a živily se ovocem a zeleninou; reliktem tohoto atributu na naší scéně bude jejich ranní sháňka po kyselých okurkách. Drama se však zřejmě chýlí k závěru, protože někteří aktéři jsou již slávou, panující na scéně tak opilí, že je vůbec nevidím…!“
Zde opustíme text Pamětí a obrátíme se k tématu naší kapitoly. Čtenáře, znajícího autora, nepochybně zaujme Jiřího erudice ve vědecké disciplíně, řekněme, při vší úctě k jeho vzdělání, poněkud vzdálenější jeho všeobecně známým profesionálním i amatérským kvalifikacím. Pro mne, který zná autora od poloviny minulého století, představovala tato kapitola Pamětí neproniknutelnou záhadu snad kromě toho, že mi vysvětlila, proč Jiří opatřil své dílo podtitulem „Jak jsme jezdili, létali a padali„!
Samozřejmě, že ze všeho nejdříve jsem se Jiřího zeptal. Jeho odpovědi byly však diplomaticky koncipovány tak, aby odvedly pozornost jinam, později pak nahrazovány pohledem, provázejícím známé „no comment“ a tolik připomínajícím úsměv siňoríny Lízy Mistra Leonarda…
Nebudu to protahovat, dopadlo to jako v klasické telenovele. Bylo to jednoho srpnového večera, kdy se chýlil ke konci den našeho každoročního setkání pamětníků na letišti ve Vokšicích. Většina účastníků se již odebrala do svých domovů v Jičíně a okolí, zatímco my přespolní, zaopatřeni noclehem v přívětivých útrobách letištního areálu, jsme se oddávali výjimečné vyhlídce na večer, prožitý bez omezení osobní svobody v souvislosti s požíváním před řízením. Vychutnávali jsme ty chvíle po západu slunce pod vokšickou oblohou plnou hvězd, nerušených městským osvětlením, doslova plnými doušky. A právě uprostřed Jiřího vyprávění o hvězdné klenbě na odvrácené straně zeměkoule s Jižním křížem v zenitu přišla ta zpráva, že pivo došlo! Směsice těchto reálií, prázdnot vesmíru i číší, indukovala rovnocenné stavy našich niter. Již jsme se dotýkali téměř dna své jsoucnosti, když se jako na antické scéně ve dveřích provozní budovy coby bůh na motocyklu čili deus ex machina objevil službu konající výčepní a oznámil, že narazil další bečku! Když jsem přinesl plné kelímky, Jiří učinil několik vysvobozujících doušků – a začal vyprávět:
„Bylo to v Praze. Měli jsme tenkrát na ústředí Automotoklubu v Opletalově ulici po nějakém všestranně náročném jednání a já jsem se s chutí vydal na cestu k domovu pěšky přes Vrchlického sady na třídu Vítězného února. U budovy Národního shromáždění jsem uviděl zvláštní výjev: k řadě zaparkovaných šestsettrojek přiváděli vždy dva muži třetího uprostřed, který vykonával zvláštní pohyby nohama; nevypadali opilí, spíše to připomínalo pokusy, kdy dva sourozenci zkoušejí, jestli by půlroční bráška už neuměl chodit. Oslovil jsem jednu paní v davu diváků a ta mi zasvěceně vysvětlila: To tu máme každou chvíli! To jsou naši papaláši, kteří už úplně zapomněli chodit! Oni snad už i na záchod jezdí autem!
Ta scéna mě pobavila. Ale už druhý den jsem se nemohl zbavit některých myšlenek: není tohle předzvěst globálního vlivu civilizace na další vývoj přirozeného pohybu člověka? Jaká je v tom úloha rozvoje automobilizmu a souběžně i výuky řízení motorových vozidel? A jaká je v tom úloha moje, dnes již mezinárodně uznávaného a vyhledávaného manažera autoškol?
V novinách tenkrát samozřejmě nic nebylo a tak jsem alespoň obvolával kolegy a kamarády doma i v zahraničí: nikdo o ničem takovém nevěděl, snad kromě jednoho Pražáka, který si vzpomněl na obrázek s tímhle námětem, patrně kreslený vtip v novinách nebo časopise. A tak po týdnech nejistoty jsem dospěl ke zjištění, že mám problém, který je nutno řešit systematicky. Co já vlastně vím o přirozené lokomoci živočichů a zejména lidí? Historii motorizmu a konstrukci vozidel mám v malíčku, ale jak dospěl člověk k dovednosti chůze? Pravda; už několikrát jsem viděl, jak roční človíček najednou vstane a jde, ale tomu jsem se nedivil, stejně jako automobilu, který opustí výrobní linku – a jede! Ale co všechno bylo před tím, než se tyhle dennodenní samozřejmosti mohou dít? Tady jsem se ocitl před velkou mezerou ve svém vědění, protože kromě těch aut byly moje znalosti velmi neurčité. Tenkrát se nosilo to známé „učit se-atd.“, ale to pro mne nebylo nic nového, to říkal už můj táta a před ním Komenský. A tak, zatímco kamarádi dál chodili do kaváren, já trávil ty večery v knihovnách! Když se za tím dnes ohlížím, byly to galeje: začal jsem Immanuelem Kantem a jeho Allgemeine Naturgeschichte und Theorie des Himmels z roku 1755, až jsem se propracoval ke kýženému Charlesi Darwinovi a jeho pilotnímu dílu O vzniku druhů přírodním výběrem. Měl jsem tehdy štěstí, že leguáni nejezdili autem, o těch tam toho bylo nejvíc. A také, že Hegelovo idealistické pojetí vývoje včas kriticky přepracovali Marx a Engels; jinak bych tam snad seděl dodnes!
Uspokojivého výsledku jsem se však dopracoval: živočišný druh Homo sapiens dospěl ke své schopnosti dnešního způsobu chůze solidním vývojem a výcvikem, trvajícím dostatečně dlouhou dobu více než jeden a půl milionu let! Takže nějakých pět desetiletí automobilizmu, jakkoliv absolutního pro některé společenské vrstvy, nemůže snadno ovlivnit v jeho genech takto nabyté dovednosti! Pokud se setkáme ještě v naší době s podobným jevem jako já, půjde nepochybně o další z odchylek, které od nepaměti evoluci provázejí. Nedávno proběhla médii zpráva o čtyřech dospělých sourozencích z rodiny v jižním Turecku, kteří se od dětství pohybují po čtyřech! Vědci se vyjádřili, že jde skutečně o pozůstatek chování dávných předků, vysvětlení však zatím nepublikovali.“
Nadšeně tleskám Jiřího vyprávění s výstižným závěrem; on mě však zabrzdí a upřímně se diví, že nepoznávám, že to není konec! „Vždyť tam ještě nebylo nic o ženských“, připomíná známý literární princip, proklamovaný zejména naším předním autorem Ludvíkem Vaculíkem, a pokračuje ve svém příběhu:
„Ukázalo se, že jsem všechno promyšleno neměl. Stačilo, aby jednou kamarád nešťastnou náhodou zavolal z kavárny a ptal se kde jsem, když jsem zrovna nebyl doma. Manželka mu řekla, že v hospodě – a už to jelo! Když jsem přišel domů, klasika: ne s válečkem za dveřmi, jen verbálně! Utkání bylo dlouho vyrovnané, dokud nevyrukovala s argumentem, který mé dosavadní ambice zcela pohřbil: ty – máš – ženskou! Právě díky svým nedávným studiím jsem ihned pochopil bezvýchodnost své situace: již starověcí filozofové se dopracovali poznání, že nelze dokázat neexistenci něčeho, co neexistuje! Tato filozofická obdoba populárnější matematické kvadratury kruhu zaměstnává učence dodnes, například když se pokoušejí dokázat, že není Bůh! – V té chvíli mě nenapadlo nic jiného, než všechno vyklopit. – Než jsem došel k Darwinovi, už mě hladila po hlavě, byl to pak hezký večer…
Ráno mi řekla: Ty můj medvídku chundelatej, proč jsi se mi nesvěřil dřív, já bych ti to vysvětlila! Pamatuješ, jak kluci v Rožďalovicích pouštěli ty svoje letadýlka? Jmenovalo se to po nějakých ptácích, Čížek, nebo Káně; – Káně, říkám, Čížek je slavný český modelář z Kamenných Žehrovic, který to Káně zkonstruoval. Dobře, říká ona; všichni jásali, jak jim to létá nad našimi zahradami a sousedky pak hodinu vyprošťovaly slepice z roští, kam se ty chudinky schovaly před tím Kánětem! To ony mají v mozečku zakódované, že když nad nimi něco takhle tiše krouží, může je to sežrat! Ale když se přímo na ně, a ještě s takovým kraválem řítí ta plechová obluda na silnici, klidně na poslední chvíli přebíhají a nechají se přejet! Rozdíl je v tom, že ti dravci je ohrožují už statisíce let, kdežto auta teprve sotva padesát roků!
Slepicím těch padesát roků nestačí, aby si zvykly na auta, a ty myslíš, že pro lidi, kteří mají rozum a inteligenci to stačí? A pak – jsou tu přece tradice: i císař pán chodil někdy pěšky, a na to se v civilizovaných zemích jen tak nezapomíná, ne?
Takže teprve teď je to všechno. Odhlédneme-li od toho, co jsem si mohl já, medvídek chundelatej, ušetřit námahy, nelituji času, věnovaného studiu. Vždyť ne nadarmo se říká, že kolik oborů ovládáš, tolikrát jsi člověkem! A nesporně mě to obohatilo i v mé základní profesi: není nad to, když můžeš na rušné křižovatce oslovit žáka za volantem:“Pane docente, na zelenou doprava, pozor na chodce; a propos: jak vy si vysvětlujete, že v raném pleistocénu se od africké vývojové řady oddělila řada asijská a tento jávský a čínský Homo erectus se posléze beze stopy vytratil?“
Tak tedy skončilo Jiřího senzační vyprávění, které bych, nebýt sebezáchovného reflexu, vyslechl celé bez dechu! Když jsme se na kavalcích letištního apartmá v prvním patře číslo 25 po náročném dni uložili k odpočinku, pln dojmů jsem se zeptal, jak toto své životní stadium vnímá dnes, s odstupem let v novém tisíciletí. Jiří se zamyslel a řekl: Jestli myslíš něco kromě toho vědění, dlouho jsem nic nepozoroval; teprve nedávno mě napadlo, že se už nějaký čas v Praze docela podvědomě vyhýbám místům, jako je Sněmovní ulice, Valdštejnské náměstí, nebo nábřeží Edvarda Beneše…